Myšlenky

Zažít a prožívat

21. března 2017 v 13:05 | Inamorata
Tento článek nemá za cíl kritizovat internet a sociální sítě. Sama je mám a používám, není na nich nic špatného. Jde mi však o způsob, jakým se využívají.

Internet je plný fotek a videí. Lidé si točí všechno. Vždy a všude. Co je na internetu, prokazatelně se stalo. Co tam není, nestalo se. Přesto mě ale udivuje to, co všechno jsou lidé schopni obětovat, aby pak mohli dokázat, že se něco stalo. Dnes se zkrátka neprožívá, pouze zažívá.
Pokud se děje cokoliv zajímavého, v krátkém časovém intervalu se objeví plno lidí, kteří vytáhnou telefony a začnou točit či fotit. To by se dalo ještě pochopit, chtějí mít památku. Jenže v tu chvíli se jejich oči připoutají k obrazovce telefonu, protože musí sledovat, zda točí správně a je všechno vidět. Stojí přímo u toho a přitom to v tu danou chvíli neprožijí. Jen si to zaznamenají na později. Aby mohli říct, že tam byli, zúčastnili se, zažili to.
Ale kdo to prožil? Jen malá hrstka z nich je schopná vykašlat se na točení a uschovávání vzpomínek. Stojí, koukají, stanou se součástí, prožívají.

Například koncerty. Na záběrech z jakéhokoliv koncertu (snad kromě vážné hudby) můžete vidět diváky, jak nadšeně svírají telefony a točí. První věcí je, jak velkou kvalitu tyto záběry budou mít a jestli vůbec budou použitelné. Další věcí je, zda to vůbec někoho zajímá. Kdo si u vás na Facebooku nebo Instagramu bude pouštět rozklepaná videa s vaším skandováním v pozadí, když si jednoduše může pustit profesionálně zpracovaný záznam? No a třetí věcí je to, že si to prostě nemůžete užít. Nenecháte se pohltit momentem, protože musíte držet telefon a musíte ho držet tak, abyste tam natočili to, co chcete.

Naučila jsem se věci prožívat. Nemusím se na každé akci s kamarádkami fotit, na každém rande se s přítelem culit do přední kamery, společné fotky z oslav sdílím až druhý den dopoledne.
Ach, jaká jsem barbarka, když všem svým sledujícím nedopřeji nejčerstvější obrázky ze svého života a sobecky si je dovolím užít naplno. Protože je to přece strašně zajímá a vůbec mě nesledují ze slušnosti jen proto, že se známe, nebo proto, že sleduji já je.

Nebudu vám říkat, jak se máte chovat, jak co dělat a jak žít. Jen vám nabízím svůj postřeh. A je na každém, jak s ním naloží. Ale pamatujte. Vzpomínky a zážitky (prožitky?) vám nikdy nikdo nesebere.

Dodatečně připojuji ilustraci. Děkuji Lucce z http://onegirl-onejourney.blog.cz/ za připomenutí fotky, kterou jsem také kdysi na netu zahlédla a která perfektně vystihuje to, na co jsem chtěla článkem poukázat.
Zdroj: zde

První rande jsou divná

5. března 2017 v 12:07 | Inamorata
Po dlouhé době mě dnes čeká první rande, což mi dalo možnost uvědomit si, jak jsou vlastně začátky vztahů divné. Obzvlášť, když se s druhým člověkem znáte z nějakého kolektivu (škola, práce, atp.)

Koukáte po sobě, když se potkáte, dáváte si zvlášť pozor, abyste druhého pozdravili. Pokud spolu mluvíte, oba výrazněji gestikulujete rukama a nervózně přešlapujete. Když se potkáte v hloučku lidí, sledujete navzájem svoje reakce, smějete se vtipům toho druhého a posloucháte ho, i když ostatní ne. Všichni v okolí ví, že se sobě navzájem líbíte a už vás skoro považují za pár. Ale vy přes to oba čekáte, až se objeví vhodná záminka pro domluvení první schůzky.

Konečně je to tady, On se chytil sebemenšího stébélka a postavil na něm celé pozvání na rande. Datum, čas, místo, vše naplánováno. A co teď? O čem se bavit, než přijde den schůzky? Přece nebudete plýtvat konverzačními tématy, co když jich potom na rande bude málo? Usmíváte se na sebe ještě nesměleji, zatímco si v hlavě přehráváte nejrůznější scénáře.

A když přijde den schůzky, nastávají snad všechna cliché. Oba se chcete, oba se sobě líbíte, a přesto se ve vaně drhnete hlava nehlava. Zuby vyleštěné, žvýkačka na svém místě, vlasy sčesané, makeup dovedený k dokonalosti, oblečení vyžehlené. Jako byste se před tím nesčetněkrát neviděli s pytli po očima a v mikině s nápisem "Bad day".
Nervózně se pousmíváte, poupravujete, pou... nevímco.
No a na konci (někteří už v průběhu) se na sebe stejně vrhnete a konečně máte to, na co jste čekali (nejen vy, i vaše okolí).

Tak, já jdu do té vany, držte mi palce.

Friendzone

2. prosince 2016 v 20:42 | Inamorata
Kdo by v dnešní době "meme" obrázků a jiných zábavných vymožeností neznal pojem friend zone? Tímto spojením se označuje situace, když mezi dvěma lidmi vzniká vztah, který však jeden z nich zastaví na úrovni kamarádství.
Pro definitní objasnění použiji jeden z těch povedenějších meme obrázků, kde vám to mladá tanečnice Maddie Ziegler jednoduše vysvětlí. I když věřím, že většina z vás ten pojem zná.


Tak, perfektní, úvod máme za sebou. Teď jsem si pro vás nachystala další obrázek. Ten mi ale už opravdu vtipný nepřijde. Možná proto, že se tohle téma opakuje stále dokola, v poslední době čím dál více.
Ještě bych ráda poznamenala, že se rozhodně neřadím mezi feministky (spíš naopak, vůbec bych neměla problém s patriarchátem), ač to tak na první pohled může vypadat.
Každopádně, obrázek máte tady, pointu článku najdete pod ním.


Zaměřím se pouze na případ, kdy žena "uvrhne do friendzone" svého nápadníka. A to zaprvé proto, že právě toho se týká náš obrázek, zadruhé je mi pohled z této strany logicky bliží, sama se do podobné situace jednou za čas dostanu a do třetice proto, že jsou z tohoto hanebného činu obviňovány především ženy.

Jednoduše mě štve to, že si chlapec přikráčí s vypnutou hrudí jako kohout, hodí patkou a prohodí nějakou děsně cool hlášku. Následně považuje za automatické, že mu slípka skočí do náruče a on si večer v kurníku užije. Jenže některé z nás zase nejsou takové slípky a kohout-frajer není zrovna náš typ. Rozpačitá odmítnutí nezabírají a alfa samec se stále dožaduje své tvrdě vybojované slepičky. Pak saháme právě po pojmu kamarád, což většinou zbývá jako poslední možnost. Proč bychom taky někoho takového dobrovolně považovaly za přítele? Okolnosti nás však donutí. Ego nebylo poraněno, samec si ulízne patku a jde za nějakou jinou samicí. Bajka končí dobře.

Jenže nejspíše právě takoví kohoutí machři potom sedají za obrazovky počítačů a vytváří podobné vtípky. Proč bychom se měly cítit provinile za to, že se nám někdo nelíbí? Že nám není sympatický ať už chováním nebo vzhledem? Většina mužů náznaky odmítnutí ignoruje, za friend zone nás proklíná a pokud jim naservírujeme pravdu, jsme označeny za vybíravé mrchy. Opravdu to někdy nemáme jednoduché.


Závěrem bych ráda provedla pár prohlášení:
- Děvčata, je v pohodě říct ne!
- NEjsem feministka.
- Muži, pokud jsi četl tento článek, nepatříš do výše zmíněné "kohoutí" skupiny (můj blog čtou výhradně intelektuálové). Nemusíš tedy být dotčený.
- A muži, pokud ti můj rozbor připadal alespoň trošku vtipný, nech mi v komentářích telefonní číslo, vezmeme se.

Inteligence JE sexy

17. července 2016 v 21:50 | Inamorata
Od 13 let na mě v trafikách a novinových stáncích útočily dívčí časopisy. Já jsem si je s nadšením kupovala, protože právě tam se mladá slečna jako já mohla dozvědět vše, co k životu potřebuje. Dodnes si pamatuji, jak jsem si vzrušeně vyplňovala každý test, který vydali.
Tak třeba: "Jak bude vypadat tvůj kluk?". Na otázky jsem odpovídala rychlostí blesku a nemohla jsem se dočkat, až si přečtu, co mi vyjde. Sexy beach boy, romantik nebo boháč? To byly ideály mužů, které mi tyto časopisy podsunovaly. Není tedy divu, že mladé dívky nevědí, co vlastně hledat. Já sama na to přicházím až poslední dobou.
Zamyslely jsme se někdy při hledání dokonalého protějšku, zda má kromě pekné tváře a vypracovaného těla něco v hlavě? Jestli je inteligentní a správně vychovaný?
Na rovinu přiznám, že to nebyly zrovna moje priority. Nabídky od pohledných svalovců se odmítají těžko. Věřím, že nejsem jediná, určitě s obtížemi odolávají i další dívky. A na to, že je dotyčný ve společném soužití naprosto nepoužitelný přicházíme bohužel až později.
Zjistila jsem, že jsem si po pár zkušenostech nevědomky přenastavila priority. Otevřeně přidávám druhé dnešní přiznání - nyní se mi mnohem více sexy zdá člověk, který je inteligentní. Nejlépe, pokud je ještě o kousek nade mnou. Mám-li se rozhodnout mezi mužem, který bude hezký na pohled, ale bude se chovat jako hulvát a mezi někým, kdo nebude na pohled tak přitažlivý, zato ale se mnou zvládne vést smysluplnou konverzaci, jednoznačně si raději ponechám toho druhého.
Nejspíše už stárnu, sama za sebe však můžu prohlásit, že inteligence JE sexy. (Ale pokud si dotyčný inteligent místo mikiny oblékne padnoucí sako, vůbec se zlobit nebudu!)

Dneska jsi tady...

13. června 2016 v 23:08 | Inamorata
Přemýšlím o tomto tématu už dlouho a kdybych nebyla líná, začala bych si psát deník jen proto, abych do něj mohla následující řádky vložit. Ale bohužel. Navíc deník, jak jsem si do nedávna myslela, by měl být velmi soukromá a intimní věc.

Člověk do něj vkládá své aktuální myšlenky, pocity a přání. Potom jej schová, aby si je nikdo nemohl přečíst. Snad každý z nás si dokáže představit ten pocit naprosté zranitelnosti ve chvíli, kdy o nás druhý člověk odhalí věc, která měla zůstat skryta. U mě se tento pocit poprvé objevil, když mi můj malý bratr sebral dívčí deníček a přečetl si, že jsem zamilovaná do spolužáka. Hned mi to běžel vpálit do tváře. A čím jsme starší, tím horší věci se v našich denících objevují. Viděla jsem film Neejra, který mě donutil k následnému vyhledávání dalších informací o hlavní hrdince. Psala si deník, ze kterého po její smrti všechno vyčetli. A to mě naprosto vyděsilo. Nedokážu si představit, že by si někdo jiný přečetl moje deníky. Tak mi došlo, že si zřejmě budu muset založit deník "veřejný", do kterého budu psát jako slušná, inteligentní a vzdělaná dívka. Ale na co to pak je? Aby si o mně mysleli, že jsem byla dobrý člověk, až umřu? Ale na co MI to pak je? To už vše můžu rovnou vytroubit do světa v podobě blogu, který nikdo nečte.

Kdo sleduje dění ve světě (a v době sociálních sítí i ten, co je nesleduje), určitě zaznamenal dění za poslední dny. V Americe byla zastřelena mladá zpěvačka Christina Grimmie. Ten den ráno se probudila, koukla na mobil, dala si snídani... nebo něco podobného, co prostě lidi dělají. Odpoledne si sbalila pár věcí do kabelky a vypadla z domu. Měla před sebou vystoupení, třeba se těšila, až skončí a ona si přijde unavená lehnout do postele. Mohla mít v hlavě starosti s věcí, kterou musí zařídit další den, mohla plánovat, že něco podnikne. A když už odzpívá koncert a chystá se domů... bum. Přijde nějaký chlap se dvěma zbraněmi v ruce a zastřelí ji. Zastřelí někoho, kdo mu nic neudělal. Ve vteřině ukončí mladý nadějný život. Který měl plány, touhy, starosti, nápady... Najednou jste mrtví. Je to tak ohavně neuvěřitelné. A tak zbytečné.

Berete život jako samozřejmost. Počítáte s tím, že tu budete a strachujete se, co bude za 20 let. Ale víte, co bude zítra? Co bude dnes večer? Co když přijde nějaký další chlap a prostě vám zapálí dům? Jen tak, protože je to debil. Co když si vyjdeš do klubu s přítelem a vběhne tam nějaký další imbecil, který tě zastřelí jen proto, že miluješ?

Dneska jsi tady... a zítra? Mám pocit, že nad tímhle přemýšlím jen já. Že jen já můžu mít takové strachy. Lidi se nebojí, za všechny do jednoho se bojím já.
 
 

Reklama