Denní

Chcete radu do života?

14. října 2018 v 21:23 | Inamorata
Už před pár lety jsem tvrdila, že se nejvíc na světě těším na to, až zestárnu a budu moudrá. Měla jsem za to, že se ta moudrost střádá v průběhu dlouhých let a občas mě postihly vlny smutku, že mám před sebou prakticky nedosažitelný cíl.

To jsem ještě byla mladá a nemoudrá. Stačila krátká chvilka a pochopila jsem, že moudřím každým dnem, kažou hodinou. A je neskutečné na sobě sledovat ten pokrok.
Pod přezdívkou Inamorata funguji od roku 2015 a sakra, to je změna! Nemůžu se dočkat, až vám postupně povím, na co všechno jsem přišla. A poučím vás, abyste na to přišli taky. A začnu rovnou prvním bodem:

Nikdy nikoho nepoučuj o životě
Spálila jsem se na tom hodně. Díky vysoké emoční inteligenci, starším kamarádům a o pár desítek let staršímu expříteli jsem velmi rychle dospěla. Naučila jsem se fungovat ve společnosti, pochopila jsem alespoň základy mezilidských vztahů a díky pár ne-úplně-úspěšným zamilováním jsem nakoukla i pod pokličku vztahů milostných. Tohle o mně ví i lidé v mém okolí a často si přicházejí pro rady právě z těchto oblastí. Dříve, když jsem ještě byla mladší a méně moudrá, jsem v hlavě okamžitě vyhodnotila situaci z minimálně tří úhlů pohledů (dané osoby, druhé osoby, a z pohledu nezávislého účastníka) a jala jsem se rozdávat moudré rady. Tohle nesmíš, tohle bys neměla, to můžeš a toto musíš! Byla jsem si tak jistá sama sebou, že pokud bych toho využila, lidi by mi za moje rady snad i platili. Ale víte co? Nemá to vůbec cenu. Nemá cenu někomu, kdo si neprošel stejnými zkušenostmi jako vy, svoje poznatky podsouvat a snažit se mu je vysvětlit. Část lidí to nepochopí, část pochopí, ale nevyužije a část to využije špatně, takže skončí zase na začátku - v tom lepším případě. A potom je tu ještě jedna maličká nenápadná skupinka - lidi, kteří to nakonec otočí proti vám.

Abyste si nemysleli, že náhodně skládám slovíčka za sebe tak, aby zdánlivě dávala smysl, uvedu příklad ze svého života.
V práci i při svých zájmech se často setkávám s mladšími dívkami, než jsem já. Ten věkový rozdíl není nijak markantní, většinou jsou třeba o pouhé dva nebo tři roky mladší, než jsem já. Rozdíl v uvažování, zkušenostech a "moudrosti" (v tom smyslu, ve kterém o ní právě vedu monolog) je ovšem nesrovnatelný. Stala jsem se po ně oporou a v mnoha věcech i vzorem.
Jednou z těchto slečen byla nyní osmnáctiletá dívka, jedináček bez valného vychování. Neuměla fungovat ve společnosti, poprosit a poděkovat jí nic neříkalo. Problémy řešila mlčením, případně pláčem nebo přerušením komunikace na delší dobu. Nic z toho jsem jí neměla za zlé, mohla za to spíše výchova její maminky, která je taková i dnes. Kdybych chtěla použít hanlivý výraz, moje kamarádka byla "vesnický balík". A já se strašně snažila ji z toho všeho vytáhnout a uvést ji do života dospělých s vychováním, které jí matka nebyla schopná dát. Asi nemá smysl případ dále rozebírat, čtenáři mého blogu jsou inteligentní a dávno jim došlo, že jsem nakonec na svůj naivní nápad doplatila. Nyní jsem ta hloupá povýšená kráva, která si dovolila své vlastní kamarádce občas vytknout chování, které subjektivně považovala za společensky nevhodné. To ale není to, co mě bolí. Bolí mě vidět, že daná dívka spadla zpátky tam, odkud jsem si přála ji vytáhnout. Večery prosedí doma, vždy s novou lahví alkoholu, čas tráví s lidmi, kteří jí spíše vezmou než dají. A dál na ni všichni pohlíží skrze prsty, protože s lidmi neumí a nechce vycházet.

Smysl tohoto článku nebyl ukázat vám, jak dokonalá a moudrá jsem. Chtěla jsem, možná sama pro sebe, zaznamenat jeden z poznatků, ke kterému jsem v poslední době došla. Zkrátka už nebudu nikdy nikomu podsouvat svoje rady, byť bych je myslela sebelíp. Pokud o to někdo bude stát, nabídnu mu svůj pohled na celou věc a možná i prozradím, co bych v dané situaci dělala já. Ale o tom, co člověk udělá, čím bude a jak se zachová, si už nikdy nedovolím rozhodovat sama.

Neřešitelný problém

1. listopadu 2016 v 23:01 | Inamorata
"Dobrý den, posaďte se prosím na pohovku, Inamorato, a můžete povídat. Kde začal váš problém?"
Rodiče se před deseti lety rozvedli a máma si našla nového přítele. I přes to ale s mým tátou udržují pěkný vztah a jejich oddělením jsem jako dítě nikdy netrpěla. Vánoce i další důležité svátky jsme slavili vždy společně v domě mého otce. Ač jsem jako malá bydlela s mámou, v patnácti letech jsem se odstěhovala k tátovi, protože bydlí ve velkém domě v blízkosti mé střední školy. Když mi bylo sedmnáct, dokonce jsem dostala celé spodní patro domu, ve kterém jsem mám svůj vlastní byt. Jsem introvert a potřebuji svůj klid, útočiště před světem, takže to pro mě bylo ideální.

Až do teď. Po deseti letech mámu s přítelem napadlo, že se rozejdou. Haha, hihi a máma se domluvila s mým tátou, že bude bydlet u něj. Problém je, že jediné volné místo pro ni je přímo vedle mého pokoje, prakticky v mé kuchyni. Samozřejmě jsem jí bydlení povolila a ona se brzy nastěhovala. Že přijdou problémy mi došlo, když jsem jednou dorazila ze školy a po zdi mé bývalé kuchyně bylo rozeseto 20 háčků. Každý háček držel jednu kabelku. Aha. "Až si pozveš návštěvu, zavři tady dveře a kávu jí běž uvařit do společné kuchyně v prvním patře," uložila jsem si do hlavy pomyslnou poznámku a promnula si oči, které mě bolely od silné záře. Máma si totiž celý pokoj zařídila do jasně oranžové barvy.

To nejhorší na společném soužití však přichází v počátku a na konci dne - v době, kdy dvojnásobně potřebuji klid a soukromí. Ráno se vypravuji do školy nebo práce a nesnáším, když mě někdo vyrušuje, či je prostě přítomen. No a večer? To je jediná doba, kdy jsem produktivní. Mám odpočatý mozek na učení a honí mě deadline, takže plním i zadané úkoly. No a pokud vám najednou dorazí máma z práce a právě v této době začne řešit nesmírně podstatné problémy, je jednoznačné, že toho moc neuděláte. A co mě podráždí nejvíc jsou stálesedokolaopakující fráze. "Jak to vidíš dneska se spánkem?", "Už ses byla sprchovat?", "Venčil se pes?", "V kolik ráno vstáváš?".
Slýchávat ty stejné fráze bez jediné obměny každý večer je prostě na hlavu.

Mám svoji mámu ráda a nikdy bych neodmítla její prosbu o pomoc. Jen prostě přemýšlím, co jsem v životě tak hrozně podělala, že mě karma v období maturity, skládání zkoušek a velkého množství práce postaví do situace, ve kterém se moje produktivita silně blíží k nule.

Hledám chlapa

6. června 2016 v 20:18 | Inamorata
Jednou to přijít muselo. Už to bude půl roku, co jsem sama a upřímně mi z toho začíná hrabat. Působí na mě hned několik faktorů
a) již zmíněná samota
b) jsem v nejlepším věku - můžu všechno, ale nemusím nic
c) vypadám sakra dobře a chlapi to dávají znát...
Jo, je to tak. Každou chvíli na mě někde čumí, otáčí se, dělají oči... A já si potom připadám jako královna světa a mám pocit, že mi každý z nich musí padnout k nohám. Včera pozdě v noci však přetekl pohár snesitelnosti.

Skončila jsem na pohotovosti v nemocnici, v dětské. Pro děti. A přijímal mě doktor. Krásnej chlap se sportovní postavou, říkáte si? Kdepak. Normální mladej kluk se slovenským přízvukem, světlýma očima a smyslem pro humor - v neděli o půlnoci(!!!).
Koukala jsem mu do očí, držel mě za ruce, vískal mě ve vlasech a hladil mi záda. Dokonce mě ohnul...
No a pak mi řekl, že se zádama ani s hlavou nic nemám. Takže jsem s lékařskou zprávou a jeho jménem v hlavě jela domů. Ještě po cestě jsem si ho našla na facebooku. A jak naivně jsem si o něm myslela, že se mi tam od něj jednou ukáže žádost o přátelství.
Ok, dobrý, praštila jsem se před tím do hlavičky, víte? I když už mi došlo, že toho člověka uvidím maximálně tehdy, až si zase způsobím nějaké absurdní zranění, pořád k němu cítím sympatie. A vím proč. Protože mám neskutečnou potřebu se k někomu upnout. Někoho si k sobě připoutat.
A to je dost naprd, protože lásku si člověk prostě nevynutí a čím víc ji hledá, tím menší je šance ji opravdu najít.

Takže nejen, že mi doktor od bolesti hlavy nepomohl, ještě k ní navíc nevědomky přidal bolest srdíčka.


PS, našla jsem perfektní písničku k tématu!

Herec není role

14. ledna 2016 v 20:40 | Inamorata
14.1.2016
Přišli jsme o hvězdu. O umělce, který uměl perfektně ztvárnit charismatické zákeřáky i sexy milence. Poznala jsem ho poprvé jako dítě, kdy jsem očima uhýbala při každém záběru na postavu profesora Snapea. Připadal mi slizký a zlý - taková jeho postava měla být i podle knižní předlohy. Pak jsem ale postupně viděla všechny díly filmu o "Chlapci, který žil" a hádejte co. Zamilovala jsem si ho. A nejen Snapea. Hlavně Alana. Připadal mi krásný a jeho hraní bylo perfektní. Líbila se mi i jeho role teroristy ve Smrtonosné pasti. Nejvíc se mi ale líbí, jak se na všech civilních fotkách tváří mile. Žádná namyšlená hvězda, normální člověk.
Nebyla by to naše doba, kdyby od dnešního dopoledne nekolovaly po celém internetu jeho fotky a "RIPy" od každého, kdo ho poznal. Chápu, lidé mají potřebu vyjádřit smutek. Co ale nechápu jsou některé komentáře pod již zmíněnými fotkami. Například: "my life will never be the same, now...lily potter is now with you, snape"Vážně? Tak si to rozebereme, Lily Potterová zemřela při útoku v r. 1981. Severus Snape zemřel 1998. Buď je tento komentář 17 let starý, nebo dotyčná osoba posílá Alana za fiktivní postavou. Je to smutné, ale někteří lidé opravdu nepoznají rozdíl mezi postavou a hercem, který ji interpretuje.
Nechci tohle téma zesměšňovat. Nechci vypadat, jako že mi není líto, že Alan odešel. Ale představte si, že napíšete knížku. Úspěšnou a oblíbenou po celém světě. Bude se jmenovat třeba Králíček Igor. A potom umřete a lidé budou plakat kvůli tomu, že přišli o Králíčka Igora. Jistě, svoji postavičku jste měli rádi. Ale to, že lidé milují Králíčka a vy je nezajímáte mi přijde neuctivé.


A stejně to musím napsat... Sbohem Alane. Měj se tam lépe než tady.

Ve výloze

7. ledna 2016 v 17:21 | Inamorata
07.01.2016
Ležím doma, poklidně si smrkám do stopadesátéhoprvého kapesníku, upíjím čaj a snažím se zbavit zimní nemoci. Čím víc ale ležím, tím hůř mi je, tak se rozhodnu, že vstanu a po dvou dnech se dám nějak dohromady. Pustím si hudbu, abych se trošku nakopla a jdu shodit pyžamo. Hudba hraje a já dostanu chuť tancovat. A proč ne? Jsem doma sama, nic mi nebrání. Vlním se do rytmu a soukám na sebe kalhoty, v tom před domem přibržďuje auto a zastaví se přímo pod mým oknem. Sakra. Ještě pořád jsem si nezvykla na to, že jsem se vzdala bydlení v prvním patře. Vyměnila jsem je za lepší apartmán v přízemí. A teď co? Koukám skrz okno na cizí auto, které stojí přímo před domem. Autoškola. Super, to bude zrovna řídit nějaký můj spolužák. Vidí mě nebo ne? Běžím honem do koupelny, kde se motám do ručníku a modlím se, aby auto odjelo.
A tak to mám. Chtěla jsem velké okno, široký parapet, na kterém můžu sedět, postel pod oknem... A přitom v zimním období musím v 16 hodin zatahovat žaluzie a svítit lampou, abych v pokoji vůbec něco viděla. Pro člověka, který celý život bydlel v patře je to neskutečná změna a nejspíš mi ještě nějakou chvíli potrvá, než si to žití ve výloze zvyknu.

Přes Vánoce vlak nejede

23. prosince 2015 v 23:45 | Inamorata
23.12.
Zítra je tu Štědrý den a dnes u mě tedy vrcholily vánoční přípravy. Uklidila jsem dům, naaranžovala nějakou tu výzdobu, nachystala jsem prostírání a pomohla umístit stromek do stojanu. Vánoce z našeho domu dýchají a to ani nemusíme používat kýčovité Santy Clause, umělý sníh a vonné "vánoční" svíčky. Přemýšlela jsem, jaký bude můj Štědrý den za pár let. Došlo mi, že bych nepřežila, kdybych se musela Vánoc vzdát. Nikdy nechci skončit jako ty zhrzené dámičky z amerických filmů, které si zapálí čajovou svíčku, dají si víno a lehnou k televizi. I kdybych byla sama a měla ten večer trávit jen se psem, nespokojila bych se s větví místo stromu. Vím, jsem mladá a mám pořád blíže k době, kdy Ježíšek zvonil zvonečkem a zapaloval prskavky, než k období, kdy budu unavená z práce trávit večery sama doma. Ale věřím tomu, že i přes největší strasti mi nebude líno si nakrájet mandarinky, koupit a nazdobit stromek, pod něj zabalit dárečky (pro rodinu a psa,...) a večer si dát dobré jídlo. Odmítám sama před sebou klesnout na dno a vynechat tu část roku, ke které se mi vážou jen krásné vzpomínky. Prostě ne. Přes Vánoce mi vlak nejede!

Mé druhé já

22. prosince 2015 v 21:31 | Inamorata
22.12.
Téma týdne je "Mé druhé já". Uznejte, bylo by trapné, kdybych se k tomuto tématu nevyjádřila. Celá Inamorata je moje druhé já. Nebo je to naopak? Jsem já Inamoratino druhé já? No, každopádně jsme obě naprosto rozdílné. Fyzická Inamorata se drží v pozadí, snaží se nečouhat z řady a tiše si myslí svoje. Blogová Inamorata to všechno vypouští ven. Nebo alespoň to nejpodstatnější, co fyzické za den prolétne hlavou.
Všechny osobní blogy jsou naše alter ega. A ač většina z nás víc mluví, než píše, z psaní se o nás lidé dozvědí mnohem víc. Někdy mi připadá, že je těžší skrýt emoce při psaní než v reálném životě. Usmát se umí každý, ale s plačícím srdcem nenapíšete veselý článek. A pokud ano, dá vám dvakrát tolik práce a nikdy s ním nebudete spokojeni, protože nebude upřímný.
Proto některým z nás ubližuje virtuální kritika víc. Znám lidi, kteří na každou výtku odpoví: "A co? Jsem takovej a jinej už nebudu. Váš problém, že se vám to nelíbí." Kdyby jim ale někdo zkritizoval článek či názor, zasáhne je to. Na blogu většinou odhazujeme své ochranné bubliny a chodíme na trh s holou kůží. Nabízíme se hladovým lvům a doufáme, že se nad námi slitují. Že nás pochopí.
I přes to jsem ráda, že své druhé já píšu. Za nějakou dobu si to přečtu a uvidím, kam jsem se posunula. Jak jsem se změnila. Upřímně tohle je můj první blog, u kterého absolutně neřeším návštěvnost a Toplist vedu, jen aby se neřeklo. A kupodivu mě to blogování najednou baví.

Spokojeně vyčerpaná

21. prosince 2015 v 22:20 | Inamorata
21.12.2015
Dnešek byl jedním z nejnáročnějších dnů uplynulého roku. Zvládla jsem 4 pěvecká vystoupení a po příchodu domů jsem vyčerpáním odpadla. Bylo to moje první pořádné představení a hned čtyřikrát. Tak se mi nemůžete divit. Je zvláštní, že vždycky, když se polomrtvá připlazím domů, místo odpočinku se pustím do nějaké práce. V poslední době jsem si obzvlášť oblíbila ruční práce, i když si myslela, že na to nejsem šikovná. Nejvíc miluju balení dárků. Většina lidí to nesnáší, ale já se tak perfektně odreaguju. Vybírám papír, barevně ladící stužku, skládám, přehýbám, lepím a nakonec z toho vyleze hezký balíček, který mi obdarovaní pochválí. No není to super? :D
Jedinou nevýhodou je, že jsem potom vlastně dvojnásobně unavená...
Dobrou noc...
...

Víno

20. prosince 2015 v 20:31 | Inamorata
20.12.
Su z Moravy a ač v naší rodině nikdo moc víno nepije, známí z vesnic si bez něj neumí představit den. Od alkoholu si držím odstup a, dá se to považovat za zvláštnost, nikdy jsem nebyla opilá. V poslední době mě ale sklenička bílého vína při večerním lenošení láká. A já nevím, proč. Možná na mě mají až takový vliv spolužáci, kteří to chlastají při každé vhodné i méně vhodné příležitosti. Nebo ty ženy, pro které je vrcholem relaxu sklenička vína a knížka či vana? Můj táta holduje alkoholu dost, ale chuť na víno určitě nemám od něj. Vážně nevím. Ale ráda bych se téhle chuti zbavila, protože ze sebe nechci mít alkoholika. Když mi něco zachutná, těžko se toho pak vzdávám.
Na druhou stranu jsem si o víně něco našla a statistiky jsou zajímavé:
Odbourávání škodlivého cholesterolu, zabraňování vzniku trombózy a křečových žil, snižuje enzymy, které ničí játra, zvyšuje plodnost... Samozřejmě nás sklenička vína nespasí od všech nemocí a nějaká negativa má taky. Ale když na to má člověk chuť a ještě to blahodárně působí na jeho tělo...
Končím článek a jdu si srknout.
Pěkný zbytek večera. :)

Po čtyřech pivech...

19. prosince 2015 v 22:35 | Inamorata
19.12.
Jako bych o tom včera nepsala... Dnes se mi povedlo strávit den vypomáháním samým chlapům. Jevištní technici, osvětlovači, zvukaři a v neposlední řadě i zpěváci a bubeníci. Ti všichni se dnes kolem mě motali, obzvlášť ze začátku, když si na mou přítomnost zvykali. Nosila jsem kafíčka a pívečka, zatímco oni pracovali na přípravě koncertu. Po zvukové zkoušce jsme se všichni vydali do blízké hospody na připravenou večeři. Jelikož se mnou nikdo nepočítal, bylo o řízek míň a tak jsem se musela dělit s mým pánským doprovodem, který mě na akci vlastně přivedl. Když jsem snědla svoji půlku a talíř přesunula před něj, uvědomila jsem si v jak vtipné situaci jsem se ocitla. Seděla jsem v čele stolu. Kolem mě bylo dalších pět chlapů. Každý měl před sebou svoje pivo a svůj řízek. No a já na ně koukala, usrkávala jsem si svůj džus a poslouchala jejich rozhovory.
- "To nový pivo je dobrý, nevím co říkali," pronesl jeden z přítomných mezi sousty.
- "Co říkali?"
- "No, že to má nějakej citronovej ocas nebo co. Já nic necítím. Je dobrý."
- "Jo, je dobrý. Kecali," přisadil si další.
- "I když se mi zdá, že tam dávají nějaký perníkový koření nebo co. Ale je dobrý."

Nojo, chlapci, ono po čtvrtým pivu je každý další dobrý, pomyslela jsem si a s úsměvem na rtech jsem do sebe nalila zbytek džusu.

Chráním si teritorium

18. prosince 2015 v 21:12 | Inamorata
18.12.
Je lidskou přirozeností chránit si své teritorium. Perfektní, konečně mám neprůstřelný argument pro svoji podvědomou žárlivost. Moje nenávist k ženské konkurenci se poprvé projevila, když mi byly čerstvé čtyři roky a mého novorozeného bratra čekalo příjmání občánků. Na radnici jej uložili do dřevěné kolébky, kolem které se rozestavěly čtyři slečny. Začaly ho houpat a zpívat mu. No hádejte, kdo ztropil scénu a na všech fotkách z této slavnostní události se mračí jako kakabus? (Mimochodem, věděli jste, že kakabus je hrnec?) Já. A od té doby se to se mnou táhne. Jsem alergická na jakékoli ženy v okolí mých mužů. V současné době vám nedoporučuji se přibližovat k mému příteli a psovi. Rozhodně nedělám nějaké scény, pouze k dané narušitelce začnu okamžitě pociťovat vnitřní nenávist. Silnou vnitřní nenávist...
Já bych vlastně k životu vůbec ženy nepotřebovala. Buď jsou na můj vkus přehnaně emancipované nebo směřují na mé území. Vystačila bych si s muži. To by bylo krásné soužití. Obklopila bych se inteligentními gentlemany, kteří by měli potřebu mě ochraňovat před... no, řekněmě "tím zbytkem". A co by z toho měli oni? No, dobré jídlo, vyžehlené oblečení a čistý dům. Bez blbých keců o tom, že žena se přece vyrovná mužům.
Tak co, chlapi? Kdo má zájem?

A tak to chodí...

17. prosince 2015 v 20:55 | Inamorata
17.12.
Od začátku prosince můžete na různých webových stránkách nelézt adventní kalendáře. Někde získáte slevu, někde poukazy a někde rovnou dárkové balíčky. Když mě daný den nabídka zaujme, také se zúčastním soutěže. Je však jeden kalendář, kde vyplňuji účast každý den. Jistá kosmetická značka nabízí velmi pěkné balíčky svých produktů a protože je to světově známá firma, měla jsem ze to, že moje šance na výhru je mizivá. Spletla jsem se. Dnes na mě čekal doma balíček. S nadšením jsem jej otevřela a... Blondýnce se světlými chloupky přišla sada na úpravu obočí. Ach Murphy, tvoje zákony je nemožné obejít. Moje obočí je světlounké, tvar přesně sedí podle všech zásad a je to jedna z mála věcí, ke které nepouštím žádnou kosmetičku ani kosmetiku. Tak mi teď na stolku leží paletka stínů, pinzeta, gel na fixaci, tužka a kartáček, to vše v krásné průhledné taštičce - tu musím ocenit. Balíček nemám v rodině komu darovat, obočí mám dané právě po příbuzenstvu. Tedy zatím využiju jen taštičku a budu doufat, že se jednou naprosto zblázním a obarvím si vlasy na hnědo, abych mohla využít i vyhrané produkty.
Omlouvám se všem účastnicím soutěže, které tuto sadu potřebovaly, nebylo to úmyslně!

PS, teď, když dopisuji článek, vzpomínám si, jak jsem vlastně tento adventní kalendář objevila - jedna kamarádka mi poslala odkaz s komentářem, že její kolegyně tam právě vyhrála sadu tekutých rtěnek. Smůla, že rtěnky vůbec nepoužívá...

EA Poe

16. prosince 2015 v 19:03 | Inamorata
16.12.2015
Jediná chvilka, kdy se v týdnu dostanu ke čtení knihy je večer před testem z povinné četby. Tentokrát si na nás profesorka připravila mého starého známého Edgara. Už v prváku jsme se o něm učili v rámci maturitních témat v AJ. Samozřejmě mě uchvátil, stejně jako např. Baudelaire a další "prokletí básníci". Obecně se považuji za člověka se silným žaludkem, který nemá problém číst (popř. sledovat na obrazovce) kdejaké nechutnosti. Tedy jsem si vytáhla svoji knihu a s chutí jsem se pustila do čtení. Jako první jsem zvolila nejdelší povídku z povinných pěti - Jámu a kyvadlo. Zřejmě dnes nejsem v dobrém rozpoložení pro hororovou četbu, jinak si to neumím vysvětlit, ale po celý čas příběhu jsem spíš myslela na to, jak těžké deprese v době psaní Edgar musel mít. To, že člověku přijdou na mysl takové obrazy, nemůže být jen tak.
No a tak jsem zapátrala: Povídku napsal 7 let před svou smrtí, tedy v době, kdy jej, kromě drog a alkoholu, provázely deprese a díky těm následovala i ztráta zaměstnání. No neříkala jsem to?
O něco více se mi líbil Černý kocour, který vyšel o rok později. Ale to je dané spíše zajímavějším tématem. Asi dvakrát mi v průběhu čtení zamrazilo v zádech.
Odpoutám-li se od povídek, musím zmínit moji milovanou Anabel Lee. Tuto báseň jsem si tak zamilovala, že ji dodnes umím v originále odrecitovat. Je nádherná, tak procítěná. U té jsem bohužel nenašla datum napsání, vydána byla 9.10. - v den Edgarova pohřbu. Mám slabost pro díla, kde umělec vyznává lásku milované ženě. V Edgarově případě to byla jeho sestřenice Virginia, kterou si vzal v jejích 13 letech a která, stejně jako jeho matka, zemřela na tuberkulózu.

Zřejmě stárnu a měknu, nebo víc a víc přemýšlím o pozadí povídek, ale místo, abych si užila hrůzu, bezmoc a šílenství Edgarových postav, přemýšlím o tom, co se tehdy honilo v hlavě autorovi a je mi ho líto.

Tak mi zítra můžete držet palce, zřejmě do testu místo obsahu povídek napíšu Edgarův smutný životopis.

To dobré ve zlém

15. prosince 2015 v 20:12 | Inamorata
15.12.2015
Čím dál častěji kolem sebe poslouchám stížnosti na počasí. Ráno náledí, večer tma a celý den zima. Někteří z nás mají i mnou zvaný zimní útlum, kdy si odbyjí nezbytné povinnosti a zbytek dne stráví v posteli s pocitem naprostého vyčerpání. I mně samotné občas dává tohle období zabrat. Když jsem se snažila urovnat si svoje názory na zimu, vzpomněla jsem si na 26.11. letošního roku. Když se to ráno rozednilo, naskytl se mi pohled na zasněžené město. Byl to pro mě první sníh této zimy a celým dnem jsem proplula s neobvyklou dávkou energie. Večer byly samozřejmě ulice a zahrady naprosto prázdné, po sněhu ani stopa. Ale ten ranní obraz mě dělal šťastnou ještě pár dní poté.
A tak mě napadá... Je sice zima, studený vítr nás umí pěkně potrápit a zatahovat doma žaluzie v 16 hodin je nepříjemné. Ale nestojí za to to všechno vydržet, když potom přijde nádherná bílá nadílka a celá příroda je pod peřinou sněhu?
Zima sice nepatří mezi moje nejoblíbenější části roku, ale když už přijde, hledám na ní pozitiva. Mám ráda horký svařák na adventních trzích, mám ráda nošení teplého kabátu a miluju Vánoce.
Mám dost důvodů pro zamhouření oka nad troškou nepopulární břečky a nepříjemné ledovky, nemyslíte?
 
 

Reklama