Březen 2017

Zažít a prožívat

21. března 2017 v 13:05 | Inamorata |  Myšlenky
Tento článek nemá za cíl kritizovat internet a sociální sítě. Sama je mám a používám, není na nich nic špatného. Jde mi však o způsob, jakým se využívají.

Internet je plný fotek a videí. Lidé si točí všechno. Vždy a všude. Co je na internetu, prokazatelně se stalo. Co tam není, nestalo se. Přesto mě ale udivuje to, co všechno jsou lidé schopni obětovat, aby pak mohli dokázat, že se něco stalo. Dnes se zkrátka neprožívá, pouze zažívá.
Pokud se děje cokoliv zajímavého, v krátkém časovém intervalu se objeví plno lidí, kteří vytáhnou telefony a začnou točit či fotit. To by se dalo ještě pochopit, chtějí mít památku. Jenže v tu chvíli se jejich oči připoutají k obrazovce telefonu, protože musí sledovat, zda točí správně a je všechno vidět. Stojí přímo u toho a přitom to v tu danou chvíli neprožijí. Jen si to zaznamenají na později. Aby mohli říct, že tam byli, zúčastnili se, zažili to.
Ale kdo to prožil? Jen malá hrstka z nich je schopná vykašlat se na točení a uschovávání vzpomínek. Stojí, koukají, stanou se součástí, prožívají.

Například koncerty. Na záběrech z jakéhokoliv koncertu (snad kromě vážné hudby) můžete vidět diváky, jak nadšeně svírají telefony a točí. První věcí je, jak velkou kvalitu tyto záběry budou mít a jestli vůbec budou použitelné. Další věcí je, zda to vůbec někoho zajímá. Kdo si u vás na Facebooku nebo Instagramu bude pouštět rozklepaná videa s vaším skandováním v pozadí, když si jednoduše může pustit profesionálně zpracovaný záznam? No a třetí věcí je to, že si to prostě nemůžete užít. Nenecháte se pohltit momentem, protože musíte držet telefon a musíte ho držet tak, abyste tam natočili to, co chcete.

Naučila jsem se věci prožívat. Nemusím se na každé akci s kamarádkami fotit, na každém rande se s přítelem culit do přední kamery, společné fotky z oslav sdílím až druhý den dopoledne.
Ach, jaká jsem barbarka, když všem svým sledujícím nedopřeji nejčerstvější obrázky ze svého života a sobecky si je dovolím užít naplno. Protože je to přece strašně zajímá a vůbec mě nesledují ze slušnosti jen proto, že se známe, nebo proto, že sleduji já je.

Nebudu vám říkat, jak se máte chovat, jak co dělat a jak žít. Jen vám nabízím svůj postřeh. A je na každém, jak s ním naloží. Ale pamatujte. Vzpomínky a zážitky (prožitky?) vám nikdy nikdo nesebere.

Dodatečně připojuji ilustraci. Děkuji Lucce z http://onegirl-onejourney.blog.cz/ za připomenutí fotky, kterou jsem také kdysi na netu zahlédla a která perfektně vystihuje to, na co jsem chtěla článkem poukázat.
Zdroj: zde

První rande jsou divná

5. března 2017 v 12:07 | Inamorata |  Myšlenky
Po dlouhé době mě dnes čeká první rande, což mi dalo možnost uvědomit si, jak jsou vlastně začátky vztahů divné. Obzvlášť, když se s druhým člověkem znáte z nějakého kolektivu (škola, práce, atp.)

Koukáte po sobě, když se potkáte, dáváte si zvlášť pozor, abyste druhého pozdravili. Pokud spolu mluvíte, oba výrazněji gestikulujete rukama a nervózně přešlapujete. Když se potkáte v hloučku lidí, sledujete navzájem svoje reakce, smějete se vtipům toho druhého a posloucháte ho, i když ostatní ne. Všichni v okolí ví, že se sobě navzájem líbíte a už vás skoro považují za pár. Ale vy přes to oba čekáte, až se objeví vhodná záminka pro domluvení první schůzky.

Konečně je to tady, On se chytil sebemenšího stébélka a postavil na něm celé pozvání na rande. Datum, čas, místo, vše naplánováno. A co teď? O čem se bavit, než přijde den schůzky? Přece nebudete plýtvat konverzačními tématy, co když jich potom na rande bude málo? Usmíváte se na sebe ještě nesměleji, zatímco si v hlavě přehráváte nejrůznější scénáře.

A když přijde den schůzky, nastávají snad všechna cliché. Oba se chcete, oba se sobě líbíte, a přesto se ve vaně drhnete hlava nehlava. Zuby vyleštěné, žvýkačka na svém místě, vlasy sčesané, makeup dovedený k dokonalosti, oblečení vyžehlené. Jako byste se před tím nesčetněkrát neviděli s pytli po očima a v mikině s nápisem "Bad day".
Nervózně se pousmíváte, poupravujete, pou... nevímco.
No a na konci (někteří už v průběhu) se na sebe stejně vrhnete a konečně máte to, na co jste čekali (nejen vy, i vaše okolí).

Tak, já jdu do té vany, držte mi palce.