Srpen 2016

Průvodcův Babylon

26. srpna 2016 v 21:24 | Inamorata |  Průvodkyně
Když jsem nastupovala do nové práce jako průvodkyně, aktivně jsem si nahlásila znalost jazyků (a tedy schopnost v nich podat výklad) anglického a ruského. Jsou to moje srdcovky, baví mě a hodlám se jim věnovat i ve své budoucí profesi. Užívám si každou možnost kontaktu s lidmi, kteří těmito jazyky mluví, nejlépe, pokud to jsou rodilí mluvčí.

A přesně proto mi na dnešní prohlídku přijelo 30 důchodců z Polska.
Jistě, slovanský jazyk, holka navíc machruje s ruštinou, tak ať se předvede.
Odvážně jsem předstoupila před skupinku a začala výklad. Jenže já polštinu v životě neslyšela, takže jsem se po každé své větě s prosebným výrazem obracela na jejich překladatelku, které slova jako "tympanon, mandorla, Lužice, probošt a dráčci" dělala celkem problém. Uznávám, mohla jsem ten výklad zjednodušit, ale to bychom tam pak byli o polovinu kratší dobu. Už to vypadalo, že prohlídka proběhne hladce, s překladatelkou jsme se nakonec sladily a já jí servírovala naprosto osekané české věty. Potom jsem dědouškům a babičkám dala menší rozchod, aby si mohli prohlédnout baziliku. A to jsem neměla dělat, protože oni to pojali jako prostor pro dotazy. Seskupili se kolem mě (polovina byla o hlavu menší než já) a začali mě zasypávat otázkami. "Protestantski, katolicki?" jsem ještě rozuměla, ale potom přišel těžší kalibr. Překladatelka měla s obráceným postupem (POL -> СZ) docela problém, a tak jsme se dorozumívali rukama nohama. Potom se ke mně přibelhala jedna z babušek a spustila na mě otázku anglicky. Zasvítilo slunce, mé srdce pocítilo náhlé teplo a mou hlavu oblažila ta sladká polšťoangličtina. Řekla bych, že to bývala nějaká učitelka toho jazyka, nebo něco hodně podobného, protože se s ní dalo docela dobře domluvit. Asi minutu jsme si povídaly, a v tom přišel nějaký dědula, který na mě polsky vyštěkl, jestli si někde může zakoupit dárkové předměty. V mé hlavě nastal milisekundový Babylon. Vypadlo ze mě jen: "Ye..., da..., ehm (doprdele!) jo!"

Z prohlídky jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, ono se to nezdá, ale je to opravdu náročné jak na mozek, tak na hlasivky. Kolegyně mě ale poprosily, jestli bych nemohla jít i na následující prohlídku, aby si ta druhá mohla zajet k lékaři. Samozřejmě jsem souhlasila, a tak už jsem za půl hodiny (normálně je pauza mezi mými prohlídkami hodina a půl) stála znovu před klášterem a znaveně jsem se usmívala na nové návštěvníky. Víte, jak jsem říkala, že umím anglicky a rusky? No, tak tam na mě kromě tří čechů koukali taky dva němci. Haha, Ich spreche nicht Deutsch. Ale jako totálně nicht. Naštěstí měli texty, takže jsem se mohla věnovat čechům a prohlídka probíhala normálně. Tři čtvrtiny již byly za námi, když tu ke mně doběhl němec a začal se na cosi vyptávat lámanou německou angličtinou (což je opravdu zlo). Vše jsem mu krásně vysvětlila svou plynulou angličtinou, usmála jsem se na něj a vrátila jsem se zpátky před české účastníky prohlídky. S úsměvem jsem se postavila ke sloupu, ukázala jsem na něj a pronesla jsem: "So, up here we can see..." Kdyby se alespoň zasmáli mé trapnosti, jenže oni na mě koukali, jako by mě nejraději rovnou poslali do psychiatrické léčebny.

A přesně takhle, milí čtenáři, vypadá průvodcův Babylon.

Zkazila jsem svatbu

20. srpna 2016 v 0:24 | Inamorata |  Průvodkyně
Náhod se v mém životě objevilo už tolik, že jsem na ně jednoduše přestala věřit. Nyní to spíš nazývám osudem nebo tak nějak podobně.
Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem skrz otevřené okno zaslechla hlasité stěžování jedné babky mé sousedce. (Na kraji našeho města to funguje prakticky jako vesnice, takže Cecilky.)
"Moje vnučka měla minulý týden svatbu tady v bazilice," začínalo vyprávění a já si s nepříjemným lechtáním v žaludku doběhla pro skleničku vína. Usadila jsem se za záclonu na svůj parapet a nastražila jsem uši.
"Co jí tam provedli, to snad ani není možné. Měla úplně zkaženou svatbu, je z toho nešťastná do teď. Chudinka, tolik peněz je to stálo. A prý jim to zkazila nějaká průvodkyně,.." dál jsem to poslouchat nemusela, tu story znám. Pamatuji si to, jako bych tam doopravdy byla. (Jo, dobře, já jsem tam byla...)

Byla to fajn sobota, mělo to být úspěšné a především hladké zakončení mého prvního týdne v nové práci, kterou jsem si velmi oblíbila. Když mi ráno kolegyně oznámily, že prohlídka v 11 hodin se konat nebude, protože je nahlášena svatba, a další prohlídka tedy připadá až na 13. hodinu, zaradovala jsem se o to víc. Před jedenáctou jsem byla nastoupená nahoře u okna a sledovala jsem příjezd svatebčanů. Říkala jsem si, že taková svatba musí být krásným zážitkem, i když sama bych takovou nejspíše nechtěla. První věcí, která nás měla upozornit na nadcházející problémy byl fakt, že hosté bezohledně zaparkovali na pěstěném trávníku, kam si nedovolí parkovat ani pan ředitel. Ale co, my jsme v tu dobu neměli areál na starosti, probíhala svatba a to si řeší farnost. Tedy jsme se šly spokojeně naobědvat a s napapanými bříšky jsme po skončení podlední pauzy vpustily návštěvníky dovnitř. Svatba již měla končit a prohlídka baziliky s klášterem v jednu hodinu měla proběhnout podle plánu. Když ale zmiňovaná hodina nastala, svatebčené vypoušteli holuby (jak okázalá "tradice") a poté se štosovali a fotografovali před kostelem. Přišlo asi 15 návštěvníků, což pro mě bylo celkem vysoké číslo. Jelikož jsem nechtěla svatebčanům překážet, omluvila jsem se návštěvníkům a úvodní výklad před bazilikou jsem úplně přeskočila. Vzala jsem je rovnou dovnitř. Asi půl minuty po tom, co jsem za sebou zamčela veliká zdobená vrata kostela, na ně začal někdo klepat. Lekla jsem se, že jsem v tom shonu nechala nějakého návštěvníka venku a odemčela jsem. Do dveří se mi postavila korpulentní dáma, která na mě vyštěkla: "My se jdeme fotit do zahrady." (pozn.: Zahrada je uprostřed kláštera.)
"Je mi líto, ale já vás bohužel nemohu pustit. Probíhá zde prohlídka," odpověděla jsem jí mile a chtěla jsem dveře znovu zamčít.
"To mě ale nezajímá, já tady nebudu čekat kvůli deseti lidem," (pohoršené pohledy návštěvníků).
"Přijedeme pozdě na svatební hostinu," přidala se samotná nevěsta.
"Já se omlouvám, nechci vás zdržovat ani vám svatbu kazit. Poprosím vás, abyste se šly domluvit za kolegyněmi do muzea, já vám teď pomoci nemůžu," snažila jsem se asertivně obhájit svoje povinnosti.
"My se ale známe se zdejšími sestrami a prostě tam jdeme!" pustila se do mě baba a mně v hlavě lítaly myšlenky. Nesmím je pustit, pokud by se něco stalo, budu to mít na svědomí já. Někdo něco ukradne, něco si zlomí, něco rozbije a já budu mít průšvih. Jenže jestli je nepustím, tak nejspíše skončím se zlomeninou já.
Zachránil mě chlápek, který se protáhl kolem korpulentní baby (s chlapama se prostě jedná líp): "My jsme ale dostali i klíč."
Měli klíč, moje starost to není, ať jsi jdou kam chtějí. Pustila jsem je a s úsměvem jsem se vrátila k návštěvníkům, kterým jsem se za situaci omluvila.

Zhruba v polovině prohlídky jsme došli na chodbu, která je tvořena pískovcovými arkádami ze 13. století. Rozpadají se samy o sobě, a proto se mi málem zastavilo srdce, když jsem chtěla návštěvníkům ukázat zajímavé zdobení hlavice sloupu a z opačné strany se o skleněné okenní tabulky opíral nevěstin zadek (ne zrovna hubený). Neřekla jsem ani slovo a prohlídku jsem klasicky dokončila.
Kolegyně se mému zážitku nedivily, takhle prý standartně probíhají veškeré svatby u nás. Stejně tak se zážitku nedivil ani děkan a převorka.

Chápala bych to. Chtěla mít krásný den D. Byla nervózní. Vyšla jsem jim vstříc.

A i přes to se kolona svatebčanů k odjezdu sebrala až po 14 hodině. Odjížděli k (zřejmě studené) hostině a nevěstě se v hlavě nejspíše honily myšlenky o tom, jak nám po líbánkách pěkně zatopí, když mezi rodinu a známé rozhlásí, jak jí muzeum a průvodkyně zkazili svatbu.

A já pořád tvrdím, že dvě minuty konverzace s pitomou průvodkyní svatbu zkazit nemohly, ono v tom možná bude úplně něco jiného. :)