Dneska jsi tady...

13. června 2016 v 23:08 | Inamorata |  Myšlenky
Přemýšlím o tomto tématu už dlouho a kdybych nebyla líná, začala bych si psát deník jen proto, abych do něj mohla následující řádky vložit. Ale bohužel. Navíc deník, jak jsem si do nedávna myslela, by měl být velmi soukromá a intimní věc.

Člověk do něj vkládá své aktuální myšlenky, pocity a přání. Potom jej schová, aby si je nikdo nemohl přečíst. Snad každý z nás si dokáže představit ten pocit naprosté zranitelnosti ve chvíli, kdy o nás druhý člověk odhalí věc, která měla zůstat skryta. U mě se tento pocit poprvé objevil, když mi můj malý bratr sebral dívčí deníček a přečetl si, že jsem zamilovaná do spolužáka. Hned mi to běžel vpálit do tváře. A čím jsme starší, tím horší věci se v našich denících objevují. Viděla jsem film Neejra, který mě donutil k následnému vyhledávání dalších informací o hlavní hrdince. Psala si deník, ze kterého po její smrti všechno vyčetli. A to mě naprosto vyděsilo. Nedokážu si představit, že by si někdo jiný přečetl moje deníky. Tak mi došlo, že si zřejmě budu muset založit deník "veřejný", do kterého budu psát jako slušná, inteligentní a vzdělaná dívka. Ale na co to pak je? Aby si o mně mysleli, že jsem byla dobrý člověk, až umřu? Ale na co MI to pak je? To už vše můžu rovnou vytroubit do světa v podobě blogu, který nikdo nečte.

Kdo sleduje dění ve světě (a v době sociálních sítí i ten, co je nesleduje), určitě zaznamenal dění za poslední dny. V Americe byla zastřelena mladá zpěvačka Christina Grimmie. Ten den ráno se probudila, koukla na mobil, dala si snídani... nebo něco podobného, co prostě lidi dělají. Odpoledne si sbalila pár věcí do kabelky a vypadla z domu. Měla před sebou vystoupení, třeba se těšila, až skončí a ona si přijde unavená lehnout do postele. Mohla mít v hlavě starosti s věcí, kterou musí zařídit další den, mohla plánovat, že něco podnikne. A když už odzpívá koncert a chystá se domů... bum. Přijde nějaký chlap se dvěma zbraněmi v ruce a zastřelí ji. Zastřelí někoho, kdo mu nic neudělal. Ve vteřině ukončí mladý nadějný život. Který měl plány, touhy, starosti, nápady... Najednou jste mrtví. Je to tak ohavně neuvěřitelné. A tak zbytečné.

Berete život jako samozřejmost. Počítáte s tím, že tu budete a strachujete se, co bude za 20 let. Ale víte, co bude zítra? Co bude dnes večer? Co když přijde nějaký další chlap a prostě vám zapálí dům? Jen tak, protože je to debil. Co když si vyjdeš do klubu s přítelem a vběhne tam nějaký další imbecil, který tě zastřelí jen proto, že miluješ?

Dneska jsi tady... a zítra? Mám pocit, že nad tímhle přemýšlím jen já. Že jen já můžu mít takové strachy. Lidi se nebojí, za všechny do jednoho se bojím já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 25. června 2016 v 9:17 | Reagovat

Jo je to děsivý a někdy mě taky napadají podobný věci. Jenže je asi lepší vždycky si myslet, že tu zítra budu. Protože ten strach je trýznivá věc... a žít ve strachu je špatný :(

2 Amazonka Amazonka | Web | 1. července 2016 v 20:16 | Reagovat

Psala jsem si za svůj život pár deníků a zřejmě je mám ještě někde schované, ale hluboce dumám nad jejich spálením. Nikdy mi psaní nevydrželo dlouho a většina obsahu je (jak jsem po letech zjistila) o ničem. Uchovávám si je spíše tak z nostalgie. Internetový deník je lepší a paradoxně i bezpečnější.

Ne všichni mají tak přízemní myšlenky o životě a smrti.

Ne všichni si myslí, že je třeba bát se smrti. A to nemusí brát život jako samozřejmost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama