Červen 2016

Dneska jsi tady...

13. června 2016 v 23:08 | Inamorata |  Myšlenky
Přemýšlím o tomto tématu už dlouho a kdybych nebyla líná, začala bych si psát deník jen proto, abych do něj mohla následující řádky vložit. Ale bohužel. Navíc deník, jak jsem si do nedávna myslela, by měl být velmi soukromá a intimní věc.

Člověk do něj vkládá své aktuální myšlenky, pocity a přání. Potom jej schová, aby si je nikdo nemohl přečíst. Snad každý z nás si dokáže představit ten pocit naprosté zranitelnosti ve chvíli, kdy o nás druhý člověk odhalí věc, která měla zůstat skryta. U mě se tento pocit poprvé objevil, když mi můj malý bratr sebral dívčí deníček a přečetl si, že jsem zamilovaná do spolužáka. Hned mi to běžel vpálit do tváře. A čím jsme starší, tím horší věci se v našich denících objevují. Viděla jsem film Neejra, který mě donutil k následnému vyhledávání dalších informací o hlavní hrdince. Psala si deník, ze kterého po její smrti všechno vyčetli. A to mě naprosto vyděsilo. Nedokážu si představit, že by si někdo jiný přečetl moje deníky. Tak mi došlo, že si zřejmě budu muset založit deník "veřejný", do kterého budu psát jako slušná, inteligentní a vzdělaná dívka. Ale na co to pak je? Aby si o mně mysleli, že jsem byla dobrý člověk, až umřu? Ale na co MI to pak je? To už vše můžu rovnou vytroubit do světa v podobě blogu, který nikdo nečte.

Kdo sleduje dění ve světě (a v době sociálních sítí i ten, co je nesleduje), určitě zaznamenal dění za poslední dny. V Americe byla zastřelena mladá zpěvačka Christina Grimmie. Ten den ráno se probudila, koukla na mobil, dala si snídani... nebo něco podobného, co prostě lidi dělají. Odpoledne si sbalila pár věcí do kabelky a vypadla z domu. Měla před sebou vystoupení, třeba se těšila, až skončí a ona si přijde unavená lehnout do postele. Mohla mít v hlavě starosti s věcí, kterou musí zařídit další den, mohla plánovat, že něco podnikne. A když už odzpívá koncert a chystá se domů... bum. Přijde nějaký chlap se dvěma zbraněmi v ruce a zastřelí ji. Zastřelí někoho, kdo mu nic neudělal. Ve vteřině ukončí mladý nadějný život. Který měl plány, touhy, starosti, nápady... Najednou jste mrtví. Je to tak ohavně neuvěřitelné. A tak zbytečné.

Berete život jako samozřejmost. Počítáte s tím, že tu budete a strachujete se, co bude za 20 let. Ale víte, co bude zítra? Co bude dnes večer? Co když přijde nějaký další chlap a prostě vám zapálí dům? Jen tak, protože je to debil. Co když si vyjdeš do klubu s přítelem a vběhne tam nějaký další imbecil, který tě zastřelí jen proto, že miluješ?

Dneska jsi tady... a zítra? Mám pocit, že nad tímhle přemýšlím jen já. Že jen já můžu mít takové strachy. Lidi se nebojí, za všechny do jednoho se bojím já.

Hledám chlapa

6. června 2016 v 20:18 | Inamorata |  Denní
Jednou to přijít muselo. Už to bude půl roku, co jsem sama a upřímně mi z toho začíná hrabat. Působí na mě hned několik faktorů
a) již zmíněná samota
b) jsem v nejlepším věku - můžu všechno, ale nemusím nic
c) vypadám sakra dobře a chlapi to dávají znát...
Jo, je to tak. Každou chvíli na mě někde čumí, otáčí se, dělají oči... A já si potom připadám jako královna světa a mám pocit, že mi každý z nich musí padnout k nohám. Včera pozdě v noci však přetekl pohár snesitelnosti.

Skončila jsem na pohotovosti v nemocnici, v dětské. Pro děti. A přijímal mě doktor. Krásnej chlap se sportovní postavou, říkáte si? Kdepak. Normální mladej kluk se slovenským přízvukem, světlýma očima a smyslem pro humor - v neděli o půlnoci(!!!).
Koukala jsem mu do očí, držel mě za ruce, vískal mě ve vlasech a hladil mi záda. Dokonce mě ohnul...
No a pak mi řekl, že se zádama ani s hlavou nic nemám. Takže jsem s lékařskou zprávou a jeho jménem v hlavě jela domů. Ještě po cestě jsem si ho našla na facebooku. A jak naivně jsem si o něm myslela, že se mi tam od něj jednou ukáže žádost o přátelství.
Ok, dobrý, praštila jsem se před tím do hlavičky, víte? I když už mi došlo, že toho člověka uvidím maximálně tehdy, až si zase způsobím nějaké absurdní zranění, pořád k němu cítím sympatie. A vím proč. Protože mám neskutečnou potřebu se k někomu upnout. Někoho si k sobě připoutat.
A to je dost naprd, protože lásku si člověk prostě nevynutí a čím víc ji hledá, tím menší je šance ji opravdu najít.

Takže nejen, že mi doktor od bolesti hlavy nepomohl, ještě k ní navíc nevědomky přidal bolest srdíčka.


PS, našla jsem perfektní písničku k tématu!