Leden 2016

Herec není role

14. ledna 2016 v 20:40 | Inamorata |  Denní
14.1.2016
Přišli jsme o hvězdu. O umělce, který uměl perfektně ztvárnit charismatické zákeřáky i sexy milence. Poznala jsem ho poprvé jako dítě, kdy jsem očima uhýbala při každém záběru na postavu profesora Snapea. Připadal mi slizký a zlý - taková jeho postava měla být i podle knižní předlohy. Pak jsem ale postupně viděla všechny díly filmu o "Chlapci, který žil" a hádejte co. Zamilovala jsem si ho. A nejen Snapea. Hlavně Alana. Připadal mi krásný a jeho hraní bylo perfektní. Líbila se mi i jeho role teroristy ve Smrtonosné pasti. Nejvíc se mi ale líbí, jak se na všech civilních fotkách tváří mile. Žádná namyšlená hvězda, normální člověk.
Nebyla by to naše doba, kdyby od dnešního dopoledne nekolovaly po celém internetu jeho fotky a "RIPy" od každého, kdo ho poznal. Chápu, lidé mají potřebu vyjádřit smutek. Co ale nechápu jsou některé komentáře pod již zmíněnými fotkami. Například: "my life will never be the same, now...lily potter is now with you, snape"Vážně? Tak si to rozebereme, Lily Potterová zemřela při útoku v r. 1981. Severus Snape zemřel 1998. Buď je tento komentář 17 let starý, nebo dotyčná osoba posílá Alana za fiktivní postavou. Je to smutné, ale někteří lidé opravdu nepoznají rozdíl mezi postavou a hercem, který ji interpretuje.
Nechci tohle téma zesměšňovat. Nechci vypadat, jako že mi není líto, že Alan odešel. Ale představte si, že napíšete knížku. Úspěšnou a oblíbenou po celém světě. Bude se jmenovat třeba Králíček Igor. A potom umřete a lidé budou plakat kvůli tomu, že přišli o Králíčka Igora. Jistě, svoji postavičku jste měli rádi. Ale to, že lidé milují Králíčka a vy je nezajímáte mi přijde neuctivé.


A stejně to musím napsat... Sbohem Alane. Měj se tam lépe než tady.

Ve výloze

7. ledna 2016 v 17:21 | Inamorata |  Denní
07.01.2016
Ležím doma, poklidně si smrkám do stopadesátéhoprvého kapesníku, upíjím čaj a snažím se zbavit zimní nemoci. Čím víc ale ležím, tím hůř mi je, tak se rozhodnu, že vstanu a po dvou dnech se dám nějak dohromady. Pustím si hudbu, abych se trošku nakopla a jdu shodit pyžamo. Hudba hraje a já dostanu chuť tancovat. A proč ne? Jsem doma sama, nic mi nebrání. Vlním se do rytmu a soukám na sebe kalhoty, v tom před domem přibržďuje auto a zastaví se přímo pod mým oknem. Sakra. Ještě pořád jsem si nezvykla na to, že jsem se vzdala bydlení v prvním patře. Vyměnila jsem je za lepší apartmán v přízemí. A teď co? Koukám skrz okno na cizí auto, které stojí přímo před domem. Autoškola. Super, to bude zrovna řídit nějaký můj spolužák. Vidí mě nebo ne? Běžím honem do koupelny, kde se motám do ručníku a modlím se, aby auto odjelo.
A tak to mám. Chtěla jsem velké okno, široký parapet, na kterém můžu sedět, postel pod oknem... A přitom v zimním období musím v 16 hodin zatahovat žaluzie a svítit lampou, abych v pokoji vůbec něco viděla. Pro člověka, který celý život bydlel v patře je to neskutečná změna a nejspíš mi ještě nějakou chvíli potrvá, než si to žití ve výloze zvyknu.