Prosinec 2015

Přes Vánoce vlak nejede

23. prosince 2015 v 23:45 | Inamorata |  Denní
23.12.
Zítra je tu Štědrý den a dnes u mě tedy vrcholily vánoční přípravy. Uklidila jsem dům, naaranžovala nějakou tu výzdobu, nachystala jsem prostírání a pomohla umístit stromek do stojanu. Vánoce z našeho domu dýchají a to ani nemusíme používat kýčovité Santy Clause, umělý sníh a vonné "vánoční" svíčky. Přemýšlela jsem, jaký bude můj Štědrý den za pár let. Došlo mi, že bych nepřežila, kdybych se musela Vánoc vzdát. Nikdy nechci skončit jako ty zhrzené dámičky z amerických filmů, které si zapálí čajovou svíčku, dají si víno a lehnou k televizi. I kdybych byla sama a měla ten večer trávit jen se psem, nespokojila bych se s větví místo stromu. Vím, jsem mladá a mám pořád blíže k době, kdy Ježíšek zvonil zvonečkem a zapaloval prskavky, než k období, kdy budu unavená z práce trávit večery sama doma. Ale věřím tomu, že i přes největší strasti mi nebude líno si nakrájet mandarinky, koupit a nazdobit stromek, pod něj zabalit dárečky (pro rodinu a psa,...) a večer si dát dobré jídlo. Odmítám sama před sebou klesnout na dno a vynechat tu část roku, ke které se mi vážou jen krásné vzpomínky. Prostě ne. Přes Vánoce mi vlak nejede!

Mé druhé já

22. prosince 2015 v 21:31 | Inamorata |  Denní
22.12.
Téma týdne je "Mé druhé já". Uznejte, bylo by trapné, kdybych se k tomuto tématu nevyjádřila. Celá Inamorata je moje druhé já. Nebo je to naopak? Jsem já Inamoratino druhé já? No, každopádně jsme obě naprosto rozdílné. Fyzická Inamorata se drží v pozadí, snaží se nečouhat z řady a tiše si myslí svoje. Blogová Inamorata to všechno vypouští ven. Nebo alespoň to nejpodstatnější, co fyzické za den prolétne hlavou.
Všechny osobní blogy jsou naše alter ega. A ač většina z nás víc mluví, než píše, z psaní se o nás lidé dozvědí mnohem víc. Někdy mi připadá, že je těžší skrýt emoce při psaní než v reálném životě. Usmát se umí každý, ale s plačícím srdcem nenapíšete veselý článek. A pokud ano, dá vám dvakrát tolik práce a nikdy s ním nebudete spokojeni, protože nebude upřímný.
Proto některým z nás ubližuje virtuální kritika víc. Znám lidi, kteří na každou výtku odpoví: "A co? Jsem takovej a jinej už nebudu. Váš problém, že se vám to nelíbí." Kdyby jim ale někdo zkritizoval článek či názor, zasáhne je to. Na blogu většinou odhazujeme své ochranné bubliny a chodíme na trh s holou kůží. Nabízíme se hladovým lvům a doufáme, že se nad námi slitují. Že nás pochopí.
I přes to jsem ráda, že své druhé já píšu. Za nějakou dobu si to přečtu a uvidím, kam jsem se posunula. Jak jsem se změnila. Upřímně tohle je můj první blog, u kterého absolutně neřeším návštěvnost a Toplist vedu, jen aby se neřeklo. A kupodivu mě to blogování najednou baví.

Spokojeně vyčerpaná

21. prosince 2015 v 22:20 | Inamorata |  Denní
21.12.2015
Dnešek byl jedním z nejnáročnějších dnů uplynulého roku. Zvládla jsem 4 pěvecká vystoupení a po příchodu domů jsem vyčerpáním odpadla. Bylo to moje první pořádné představení a hned čtyřikrát. Tak se mi nemůžete divit. Je zvláštní, že vždycky, když se polomrtvá připlazím domů, místo odpočinku se pustím do nějaké práce. V poslední době jsem si obzvlášť oblíbila ruční práce, i když si myslela, že na to nejsem šikovná. Nejvíc miluju balení dárků. Většina lidí to nesnáší, ale já se tak perfektně odreaguju. Vybírám papír, barevně ladící stužku, skládám, přehýbám, lepím a nakonec z toho vyleze hezký balíček, který mi obdarovaní pochválí. No není to super? :D
Jedinou nevýhodou je, že jsem potom vlastně dvojnásobně unavená...
Dobrou noc...
...

Víno

20. prosince 2015 v 20:31 | Inamorata |  Denní
20.12.
Su z Moravy a ač v naší rodině nikdo moc víno nepije, známí z vesnic si bez něj neumí představit den. Od alkoholu si držím odstup a, dá se to považovat za zvláštnost, nikdy jsem nebyla opilá. V poslední době mě ale sklenička bílého vína při večerním lenošení láká. A já nevím, proč. Možná na mě mají až takový vliv spolužáci, kteří to chlastají při každé vhodné i méně vhodné příležitosti. Nebo ty ženy, pro které je vrcholem relaxu sklenička vína a knížka či vana? Můj táta holduje alkoholu dost, ale chuť na víno určitě nemám od něj. Vážně nevím. Ale ráda bych se téhle chuti zbavila, protože ze sebe nechci mít alkoholika. Když mi něco zachutná, těžko se toho pak vzdávám.
Na druhou stranu jsem si o víně něco našla a statistiky jsou zajímavé:
Odbourávání škodlivého cholesterolu, zabraňování vzniku trombózy a křečových žil, snižuje enzymy, které ničí játra, zvyšuje plodnost... Samozřejmě nás sklenička vína nespasí od všech nemocí a nějaká negativa má taky. Ale když na to má člověk chuť a ještě to blahodárně působí na jeho tělo...
Končím článek a jdu si srknout.
Pěkný zbytek večera. :)

Po čtyřech pivech...

19. prosince 2015 v 22:35 | Inamorata |  Denní
19.12.
Jako bych o tom včera nepsala... Dnes se mi povedlo strávit den vypomáháním samým chlapům. Jevištní technici, osvětlovači, zvukaři a v neposlední řadě i zpěváci a bubeníci. Ti všichni se dnes kolem mě motali, obzvlášť ze začátku, když si na mou přítomnost zvykali. Nosila jsem kafíčka a pívečka, zatímco oni pracovali na přípravě koncertu. Po zvukové zkoušce jsme se všichni vydali do blízké hospody na připravenou večeři. Jelikož se mnou nikdo nepočítal, bylo o řízek míň a tak jsem se musela dělit s mým pánským doprovodem, který mě na akci vlastně přivedl. Když jsem snědla svoji půlku a talíř přesunula před něj, uvědomila jsem si v jak vtipné situaci jsem se ocitla. Seděla jsem v čele stolu. Kolem mě bylo dalších pět chlapů. Každý měl před sebou svoje pivo a svůj řízek. No a já na ně koukala, usrkávala jsem si svůj džus a poslouchala jejich rozhovory.
- "To nový pivo je dobrý, nevím co říkali," pronesl jeden z přítomných mezi sousty.
- "Co říkali?"
- "No, že to má nějakej citronovej ocas nebo co. Já nic necítím. Je dobrý."
- "Jo, je dobrý. Kecali," přisadil si další.
- "I když se mi zdá, že tam dávají nějaký perníkový koření nebo co. Ale je dobrý."

Nojo, chlapci, ono po čtvrtým pivu je každý další dobrý, pomyslela jsem si a s úsměvem na rtech jsem do sebe nalila zbytek džusu.

Chráním si teritorium

18. prosince 2015 v 21:12 | Inamorata |  Denní
18.12.
Je lidskou přirozeností chránit si své teritorium. Perfektní, konečně mám neprůstřelný argument pro svoji podvědomou žárlivost. Moje nenávist k ženské konkurenci se poprvé projevila, když mi byly čerstvé čtyři roky a mého novorozeného bratra čekalo příjmání občánků. Na radnici jej uložili do dřevěné kolébky, kolem které se rozestavěly čtyři slečny. Začaly ho houpat a zpívat mu. No hádejte, kdo ztropil scénu a na všech fotkách z této slavnostní události se mračí jako kakabus? (Mimochodem, věděli jste, že kakabus je hrnec?) Já. A od té doby se to se mnou táhne. Jsem alergická na jakékoli ženy v okolí mých mužů. V současné době vám nedoporučuji se přibližovat k mému příteli a psovi. Rozhodně nedělám nějaké scény, pouze k dané narušitelce začnu okamžitě pociťovat vnitřní nenávist. Silnou vnitřní nenávist...
Já bych vlastně k životu vůbec ženy nepotřebovala. Buď jsou na můj vkus přehnaně emancipované nebo směřují na mé území. Vystačila bych si s muži. To by bylo krásné soužití. Obklopila bych se inteligentními gentlemany, kteří by měli potřebu mě ochraňovat před... no, řekněmě "tím zbytkem". A co by z toho měli oni? No, dobré jídlo, vyžehlené oblečení a čistý dům. Bez blbých keců o tom, že žena se přece vyrovná mužům.
Tak co, chlapi? Kdo má zájem?

A tak to chodí...

17. prosince 2015 v 20:55 | Inamorata |  Denní
17.12.
Od začátku prosince můžete na různých webových stránkách nelézt adventní kalendáře. Někde získáte slevu, někde poukazy a někde rovnou dárkové balíčky. Když mě daný den nabídka zaujme, také se zúčastním soutěže. Je však jeden kalendář, kde vyplňuji účast každý den. Jistá kosmetická značka nabízí velmi pěkné balíčky svých produktů a protože je to světově známá firma, měla jsem ze to, že moje šance na výhru je mizivá. Spletla jsem se. Dnes na mě čekal doma balíček. S nadšením jsem jej otevřela a... Blondýnce se světlými chloupky přišla sada na úpravu obočí. Ach Murphy, tvoje zákony je nemožné obejít. Moje obočí je světlounké, tvar přesně sedí podle všech zásad a je to jedna z mála věcí, ke které nepouštím žádnou kosmetičku ani kosmetiku. Tak mi teď na stolku leží paletka stínů, pinzeta, gel na fixaci, tužka a kartáček, to vše v krásné průhledné taštičce - tu musím ocenit. Balíček nemám v rodině komu darovat, obočí mám dané právě po příbuzenstvu. Tedy zatím využiju jen taštičku a budu doufat, že se jednou naprosto zblázním a obarvím si vlasy na hnědo, abych mohla využít i vyhrané produkty.
Omlouvám se všem účastnicím soutěže, které tuto sadu potřebovaly, nebylo to úmyslně!

PS, teď, když dopisuji článek, vzpomínám si, jak jsem vlastně tento adventní kalendář objevila - jedna kamarádka mi poslala odkaz s komentářem, že její kolegyně tam právě vyhrála sadu tekutých rtěnek. Smůla, že rtěnky vůbec nepoužívá...

EA Poe

16. prosince 2015 v 19:03 | Inamorata |  Denní
16.12.2015
Jediná chvilka, kdy se v týdnu dostanu ke čtení knihy je večer před testem z povinné četby. Tentokrát si na nás profesorka připravila mého starého známého Edgara. Už v prváku jsme se o něm učili v rámci maturitních témat v AJ. Samozřejmě mě uchvátil, stejně jako např. Baudelaire a další "prokletí básníci". Obecně se považuji za člověka se silným žaludkem, který nemá problém číst (popř. sledovat na obrazovce) kdejaké nechutnosti. Tedy jsem si vytáhla svoji knihu a s chutí jsem se pustila do čtení. Jako první jsem zvolila nejdelší povídku z povinných pěti - Jámu a kyvadlo. Zřejmě dnes nejsem v dobrém rozpoložení pro hororovou četbu, jinak si to neumím vysvětlit, ale po celý čas příběhu jsem spíš myslela na to, jak těžké deprese v době psaní Edgar musel mít. To, že člověku přijdou na mysl takové obrazy, nemůže být jen tak.
No a tak jsem zapátrala: Povídku napsal 7 let před svou smrtí, tedy v době, kdy jej, kromě drog a alkoholu, provázely deprese a díky těm následovala i ztráta zaměstnání. No neříkala jsem to?
O něco více se mi líbil Černý kocour, který vyšel o rok později. Ale to je dané spíše zajímavějším tématem. Asi dvakrát mi v průběhu čtení zamrazilo v zádech.
Odpoutám-li se od povídek, musím zmínit moji milovanou Anabel Lee. Tuto báseň jsem si tak zamilovala, že ji dodnes umím v originále odrecitovat. Je nádherná, tak procítěná. U té jsem bohužel nenašla datum napsání, vydána byla 9.10. - v den Edgarova pohřbu. Mám slabost pro díla, kde umělec vyznává lásku milované ženě. V Edgarově případě to byla jeho sestřenice Virginia, kterou si vzal v jejích 13 letech a která, stejně jako jeho matka, zemřela na tuberkulózu.

Zřejmě stárnu a měknu, nebo víc a víc přemýšlím o pozadí povídek, ale místo, abych si užila hrůzu, bezmoc a šílenství Edgarových postav, přemýšlím o tom, co se tehdy honilo v hlavě autorovi a je mi ho líto.

Tak mi zítra můžete držet palce, zřejmě do testu místo obsahu povídek napíšu Edgarův smutný životopis.

To dobré ve zlém

15. prosince 2015 v 20:12 | Inamorata |  Denní
15.12.2015
Čím dál častěji kolem sebe poslouchám stížnosti na počasí. Ráno náledí, večer tma a celý den zima. Někteří z nás mají i mnou zvaný zimní útlum, kdy si odbyjí nezbytné povinnosti a zbytek dne stráví v posteli s pocitem naprostého vyčerpání. I mně samotné občas dává tohle období zabrat. Když jsem se snažila urovnat si svoje názory na zimu, vzpomněla jsem si na 26.11. letošního roku. Když se to ráno rozednilo, naskytl se mi pohled na zasněžené město. Byl to pro mě první sníh této zimy a celým dnem jsem proplula s neobvyklou dávkou energie. Večer byly samozřejmě ulice a zahrady naprosto prázdné, po sněhu ani stopa. Ale ten ranní obraz mě dělal šťastnou ještě pár dní poté.
A tak mě napadá... Je sice zima, studený vítr nás umí pěkně potrápit a zatahovat doma žaluzie v 16 hodin je nepříjemné. Ale nestojí za to to všechno vydržet, když potom přijde nádherná bílá nadílka a celá příroda je pod peřinou sněhu?
Zima sice nepatří mezi moje nejoblíbenější části roku, ale když už přijde, hledám na ní pozitiva. Mám ráda horký svařák na adventních trzích, mám ráda nošení teplého kabátu a miluju Vánoce.
Mám dost důvodů pro zamhouření oka nad troškou nepopulární břečky a nepříjemné ledovky, nemyslíte?

Ahoj

13. prosince 2015 v 18:01 | Inamorata | 
Inamorata [in.amo.rata] je žena, kterou muž miluje. Je to někdo, kdo by se mohl stát jeho manželkou. Ale může to být i milenka. Někdy ten rozdíl bývá nepatrný.
Pro vás teď nějakou chvíli budu Inamorata já. Každý si vybíráme přezdívku, která má s námi něco společného.
Ráda bych se vám představila a řekla vám, jaká jsem. Ale není to vůbec jednoduché. Jsem plná protikladů. Na nějaké základní informace však máte právo.
- Jsem labilní introvert... zní to blbě, co? Tedy mne raději nazývejte melancholikem.
- Co nerada přiznávám, je, že jsem rak. A ještě horší je, že charakteristika tohoto znamení na mě sedí z 99%, i když samotné horoskopy považuji za prvotřídní nesmysly.
- Ráda se na různé situace koukám z jiné strany, ráda se do nich vžívám, ale nikdy se do nich nepletu.
- Mám v oblibě stěžování si na různé věci.
- Nemám ráda tzv. hipstery a jiné jim podobné odnože žití mladých lidí.
- Nesnáším, když se musím hádat s blbcem, nebo když mi lidé nedají prostor k vyjádření.
- Mám permanentní pocit, že mi v životě něco chybí a stále se snažím to doplnit.

A myslím, že už jsme zašli dost daleko. Nejvíce se stejně dozvíte z mých článků. Tedy alespoň vy, kteří plujete stejným směrem jako já.
Těším se na vás u dalšího článku.




PS, pokud jste se aspoň zčásti ztotožnili s mými myšlenkami, nechte mi tu komentář a v něm odkaz na váš blog, přijdu se mrknout