Chcete radu do života?

14. října 2018 v 21:23 | Inamorata |  Denní
Už před pár lety jsem tvrdila, že se nejvíc na světě těším na to, až zestárnu a budu moudrá. Měla jsem za to, že se ta moudrost střádá v průběhu dlouhých let a občas mě postihly vlny smutku, že mám před sebou prakticky nedosažitelný cíl.

To jsem ještě byla mladá a nemoudrá. Stačila krátká chvilka a pochopila jsem, že moudřím každým dnem, kažou hodinou. A je neskutečné na sobě sledovat ten pokrok.
Pod přezdívkou Inamorata funguji od roku 2015 a sakra, to je změna! Nemůžu se dočkat, až vám postupně povím, na co všechno jsem přišla. A poučím vás, abyste na to přišli taky. A začnu rovnou prvním bodem:

Nikdy nikoho nepoučuj o životě
Spálila jsem se na tom hodně. Díky vysoké emoční inteligenci, starším kamarádům a o pár desítek let staršímu expříteli jsem velmi rychle dospěla. Naučila jsem se fungovat ve společnosti, pochopila jsem alespoň základy mezilidských vztahů a díky pár ne-úplně-úspěšným zamilováním jsem nakoukla i pod pokličku vztahů milostných. Tohle o mně ví i lidé v mém okolí a často si přicházejí pro rady právě z těchto oblastí. Dříve, když jsem ještě byla mladší a méně moudrá, jsem v hlavě okamžitě vyhodnotila situaci z minimálně tří úhlů pohledů (dané osoby, druhé osoby, a z pohledu nezávislého účastníka) a jala jsem se rozdávat moudré rady. Tohle nesmíš, tohle bys neměla, to můžeš a toto musíš! Byla jsem si tak jistá sama sebou, že pokud bych toho využila, lidi by mi za moje rady snad i platili. Ale víte co? Nemá to vůbec cenu. Nemá cenu někomu, kdo si neprošel stejnými zkušenostmi jako vy, svoje poznatky podsouvat a snažit se mu je vysvětlit. Část lidí to nepochopí, část pochopí, ale nevyužije a část to využije špatně, takže skončí zase na začátku - v tom lepším případě. A potom je tu ještě jedna maličká nenápadná skupinka - lidi, kteří to nakonec otočí proti vám.

Abyste si nemysleli, že náhodně skládám slovíčka za sebe tak, aby zdánlivě dávala smysl, uvedu příklad ze svého života.
V práci i při svých zájmech se často setkávám s mladšími dívkami, než jsem já. Ten věkový rozdíl není nijak markantní, většinou jsou třeba o pouhé dva nebo tři roky mladší, než jsem já. Rozdíl v uvažování, zkušenostech a "moudrosti" (v tom smyslu, ve kterém o ní právě vedu monolog) je ovšem nesrovnatelný. Stala jsem se po ně oporou a v mnoha věcech i vzorem.
Jednou z těchto slečen byla nyní osmnáctiletá dívka, jedináček bez valného vychování. Neuměla fungovat ve společnosti, poprosit a poděkovat jí nic neříkalo. Problémy řešila mlčením, případně pláčem nebo přerušením komunikace na delší dobu. Nic z toho jsem jí neměla za zlé, mohla za to spíše výchova její maminky, která je taková i dnes. Kdybych chtěla použít hanlivý výraz, moje kamarádka byla "vesnický balík". A já se strašně snažila ji z toho všeho vytáhnout a uvést ji do života dospělých s vychováním, které jí matka nebyla schopná dát. Asi nemá smysl případ dále rozebírat, čtenáři mého blogu jsou inteligentní a dávno jim došlo, že jsem nakonec na svůj naivní nápad doplatila. Nyní jsem ta hloupá povýšená kráva, která si dovolila své vlastní kamarádce občas vytknout chování, které subjektivně považovala za společensky nevhodné. To ale není to, co mě bolí. Bolí mě vidět, že daná dívka spadla zpátky tam, odkud jsem si přála ji vytáhnout. Večery prosedí doma, vždy s novou lahví alkoholu, čas tráví s lidmi, kteří jí spíše vezmou než dají. A dál na ni všichni pohlíží skrze prsty, protože s lidmi neumí a nechce vycházet.

Smysl tohoto článku nebyl ukázat vám, jak dokonalá a moudrá jsem. Chtěla jsem, možná sama pro sebe, zaznamenat jeden z poznatků, ke kterému jsem v poslední době došla. Zkrátka už nebudu nikdy nikomu podsouvat svoje rady, byť bych je myslela sebelíp. Pokud o to někdo bude stát, nabídnu mu svůj pohled na celou věc a možná i prozradím, co bych v dané situaci dělala já. Ale o tom, co člověk udělá, čím bude a jak se zachová, si už nikdy nedovolím rozhodovat sama.
 

Vývoj

27. května 2018 v 21:53 | Inamorata
Nebyla jsem tu víc než rok. A teď, když se podívám zpátky, musím se pousmát. Blog byl původně, jak jsem jistě avizovala v jednom v úvodních článků, založen pro moje zážitky a příběhy s muži. Abych k vám byla upřímná, nikdy jsem si neuměla představit, že by se mi líbila žena. Mám spoustu nádherných kamarádek, po kterých slintají všichni - muži i ženy. Mně ale zkrátka lesbické vztahy přišly povětšinou jako póza, byla jsem schopna je nazvat i "nechutnými".

No, a teď jsem tady. O rok později se vracím, abych se vyzpovídala, ze své lásky k ženě. A nikdo po ní neslintá, pro ostatní není dokonalá a nádherná. Pro mě je. Moje láska k ní vznikla z původního obdivu. Ta žena má všechno, je charismatická, inteligentní, upřímná a spravedlivá. Spoustu se toho od ní učím jen tím, že ji pozoruji. A skrze její osobnost miluji i její zevnějšek. V očích můžete zahlédnout její jiskru, upřímnost a přátelskou povahu. Úsměv avizuje otevřenost a vstřícnost. Má v sobě drsnost muže i jemnost víly. Je kouzelná... A má přítelkyni.

Takže to přijímám jako trest za svoji původní povrchnost a odsuzování něčeho, čeho jsem sama nezakusila. Vy to můžete považovat za můj návrat, byť jsem reálně nikdy neodešla.
No, a já jdu nejspíš najít nějaký příhodnější obrázek, který dám do záhlaví místo chlapa a ženské.


Zažít a prožívat

21. března 2017 v 13:05 | Inamorata |  Myšlenky
Tento článek nemá za cíl kritizovat internet a sociální sítě. Sama je mám a používám, není na nich nic špatného. Jde mi však o způsob, jakým se využívají.

Internet je plný fotek a videí. Lidé si točí všechno. Vždy a všude. Co je na internetu, prokazatelně se stalo. Co tam není, nestalo se. Přesto mě ale udivuje to, co všechno jsou lidé schopni obětovat, aby pak mohli dokázat, že se něco stalo. Dnes se zkrátka neprožívá, pouze zažívá.
Pokud se děje cokoliv zajímavého, v krátkém časovém intervalu se objeví plno lidí, kteří vytáhnou telefony a začnou točit či fotit. To by se dalo ještě pochopit, chtějí mít památku. Jenže v tu chvíli se jejich oči připoutají k obrazovce telefonu, protože musí sledovat, zda točí správně a je všechno vidět. Stojí přímo u toho a přitom to v tu danou chvíli neprožijí. Jen si to zaznamenají na později. Aby mohli říct, že tam byli, zúčastnili se, zažili to.
Ale kdo to prožil? Jen malá hrstka z nich je schopná vykašlat se na točení a uschovávání vzpomínek. Stojí, koukají, stanou se součástí, prožívají.

Například koncerty. Na záběrech z jakéhokoliv koncertu (snad kromě vážné hudby) můžete vidět diváky, jak nadšeně svírají telefony a točí. První věcí je, jak velkou kvalitu tyto záběry budou mít a jestli vůbec budou použitelné. Další věcí je, zda to vůbec někoho zajímá. Kdo si u vás na Facebooku nebo Instagramu bude pouštět rozklepaná videa s vaším skandováním v pozadí, když si jednoduše může pustit profesionálně zpracovaný záznam? No a třetí věcí je to, že si to prostě nemůžete užít. Nenecháte se pohltit momentem, protože musíte držet telefon a musíte ho držet tak, abyste tam natočili to, co chcete.

Naučila jsem se věci prožívat. Nemusím se na každé akci s kamarádkami fotit, na každém rande se s přítelem culit do přední kamery, společné fotky z oslav sdílím až druhý den dopoledne.
Ach, jaká jsem barbarka, když všem svým sledujícím nedopřeji nejčerstvější obrázky ze svého života a sobecky si je dovolím užít naplno. Protože je to přece strašně zajímá a vůbec mě nesledují ze slušnosti jen proto, že se známe, nebo proto, že sleduji já je.

Nebudu vám říkat, jak se máte chovat, jak co dělat a jak žít. Jen vám nabízím svůj postřeh. A je na každém, jak s ním naloží. Ale pamatujte. Vzpomínky a zážitky (prožitky?) vám nikdy nikdo nesebere.

Dodatečně připojuji ilustraci. Děkuji Lucce z http://onegirl-onejourney.blog.cz/ za připomenutí fotky, kterou jsem také kdysi na netu zahlédla a která perfektně vystihuje to, na co jsem chtěla článkem poukázat.
Zdroj: zde
 


První rande jsou divná

5. března 2017 v 12:07 | Inamorata |  Myšlenky
Po dlouhé době mě dnes čeká první rande, což mi dalo možnost uvědomit si, jak jsou vlastně začátky vztahů divné. Obzvlášť, když se s druhým člověkem znáte z nějakého kolektivu (škola, práce, atp.)

Koukáte po sobě, když se potkáte, dáváte si zvlášť pozor, abyste druhého pozdravili. Pokud spolu mluvíte, oba výrazněji gestikulujete rukama a nervózně přešlapujete. Když se potkáte v hloučku lidí, sledujete navzájem svoje reakce, smějete se vtipům toho druhého a posloucháte ho, i když ostatní ne. Všichni v okolí ví, že se sobě navzájem líbíte a už vás skoro považují za pár. Ale vy přes to oba čekáte, až se objeví vhodná záminka pro domluvení první schůzky.

Konečně je to tady, On se chytil sebemenšího stébélka a postavil na něm celé pozvání na rande. Datum, čas, místo, vše naplánováno. A co teď? O čem se bavit, než přijde den schůzky? Přece nebudete plýtvat konverzačními tématy, co když jich potom na rande bude málo? Usmíváte se na sebe ještě nesměleji, zatímco si v hlavě přehráváte nejrůznější scénáře.

A když přijde den schůzky, nastávají snad všechna cliché. Oba se chcete, oba se sobě líbíte, a přesto se ve vaně drhnete hlava nehlava. Zuby vyleštěné, žvýkačka na svém místě, vlasy sčesané, makeup dovedený k dokonalosti, oblečení vyžehlené. Jako byste se před tím nesčetněkrát neviděli s pytli po očima a v mikině s nápisem "Bad day".
Nervózně se pousmíváte, poupravujete, pou... nevímco.
No a na konci (někteří už v průběhu) se na sebe stejně vrhnete a konečně máte to, na co jste čekali (nejen vy, i vaše okolí).

Tak, já jdu do té vany, držte mi palce.

Friendzone

2. prosince 2016 v 20:42 | Inamorata |  Myšlenky
Kdo by v dnešní době "meme" obrázků a jiných zábavných vymožeností neznal pojem friend zone? Tímto spojením se označuje situace, když mezi dvěma lidmi vzniká vztah, který však jeden z nich zastaví na úrovni kamarádství.
Pro definitní objasnění použiji jeden z těch povedenějších meme obrázků, kde vám to mladá tanečnice Maddie Ziegler jednoduše vysvětlí. I když věřím, že většina z vás ten pojem zná.


Tak, perfektní, úvod máme za sebou. Teď jsem si pro vás nachystala další obrázek. Ten mi ale už opravdu vtipný nepřijde. Možná proto, že se tohle téma opakuje stále dokola, v poslední době čím dál více.
Ještě bych ráda poznamenala, že se rozhodně neřadím mezi feministky (spíš naopak, vůbec bych neměla problém s patriarchátem), ač to tak na první pohled může vypadat.
Každopádně, obrázek máte tady, pointu článku najdete pod ním.


Zaměřím se pouze na případ, kdy žena "uvrhne do friendzone" svého nápadníka. A to zaprvé proto, že právě toho se týká náš obrázek, zadruhé je mi pohled z této strany logicky bliží, sama se do podobné situace jednou za čas dostanu a do třetice proto, že jsou z tohoto hanebného činu obviňovány především ženy.

Jednoduše mě štve to, že si chlapec přikráčí s vypnutou hrudí jako kohout, hodí patkou a prohodí nějakou děsně cool hlášku. Následně považuje za automatické, že mu slípka skočí do náruče a on si večer v kurníku užije. Jenže některé z nás zase nejsou takové slípky a kohout-frajer není zrovna náš typ. Rozpačitá odmítnutí nezabírají a alfa samec se stále dožaduje své tvrdě vybojované slepičky. Pak saháme právě po pojmu kamarád, což většinou zbývá jako poslední možnost. Proč bychom taky někoho takového dobrovolně považovaly za přítele? Okolnosti nás však donutí. Ego nebylo poraněno, samec si ulízne patku a jde za nějakou jinou samicí. Bajka končí dobře.

Jenže nejspíše právě takoví kohoutí machři potom sedají za obrazovky počítačů a vytváří podobné vtípky. Proč bychom se měly cítit provinile za to, že se nám někdo nelíbí? Že nám není sympatický ať už chováním nebo vzhledem? Většina mužů náznaky odmítnutí ignoruje, za friend zone nás proklíná a pokud jim naservírujeme pravdu, jsme označeny za vybíravé mrchy. Opravdu to někdy nemáme jednoduché.


Závěrem bych ráda provedla pár prohlášení:
- Děvčata, je v pohodě říct ne!
- NEjsem feministka.
- Muži, pokud jsi četl tento článek, nepatříš do výše zmíněné "kohoutí" skupiny (můj blog čtou výhradně intelektuálové). Nemusíš tedy být dotčený.
- A muži, pokud ti můj rozbor připadal alespoň trošku vtipný, nech mi v komentářích telefonní číslo, vezmeme se.

Další články


Kam dál