Zažít a prožívat

21. března 2017 v 13:05 | Inamorata |  Myšlenky
Tento článek nemá za cíl kritizovat internet a sociální sítě. Sama je mám a používám, není na nich nic špatného. Jde mi však o způsob, jakým se využívají.

Internet je plný fotek a videí. Lidé si točí všechno. Vždy a všude. Co je na internetu, prokazatelně se stalo. Co tam není, nestalo se. Přesto mě ale udivuje to, co všechno jsou lidé schopni obětovat, aby pak mohli dokázat, že se něco stalo. Dnes se zkrátka neprožívá, pouze zažívá.
Pokud se děje cokoliv zajímavého, v krátkém časovém intervalu se objeví plno lidí, kteří vytáhnou telefony a začnou točit či fotit. To by se dalo ještě pochopit, chtějí mít památku. Jenže v tu chvíli se jejich oči připoutají k obrazovce telefonu, protože musí sledovat, zda točí správně a je všechno vidět. Stojí přímo u toho a přitom to v tu danou chvíli neprožijí. Jen si to zaznamenají na později. Aby mohli říct, že tam byli, zúčastnili se, zažili to.
Ale kdo to prožil? Jen malá hrstka z nich je schopná vykašlat se na točení a uschovávání vzpomínek. Stojí, koukají, stanou se součástí, prožívají.

Například koncerty. Na záběrech z jakéhokoliv koncertu (snad kromě vážné hudby) můžete vidět diváky, jak nadšeně svírají telefony a točí. První věcí je, jak velkou kvalitu tyto záběry budou mít a jestli vůbec budou použitelné. Další věcí je, zda to vůbec někoho zajímá. Kdo si u vás na Facebooku nebo Instagramu bude pouštět rozklepaná videa s vaším skandováním v pozadí, když si jednoduše může pustit profesionálně zpracovaný záznam? No a třetí věcí je to, že si to prostě nemůžete užít. Nenecháte se pohltit momentem, protože musíte držet telefon a musíte ho držet tak, abyste tam natočili to, co chcete.

Naučila jsem se věci prožívat. Nemusím se na každé akci s kamarádkami fotit, na každém rande se s přítelem culit do přední kamery, společné fotky z oslav sdílím až druhý den dopoledne.
Ach, jaká jsem barbarka, když všem svým sledujícím nedopřeji nejčerstvější obrázky ze svého života a sobecky si je dovolím užít naplno. Protože je to přece strašně zajímá a vůbec mě nesledují ze slušnosti jen proto, že se známe, nebo proto, že sleduji já je.

Nebudu vám říkat, jak se máte chovat, jak co dělat a jak žít. Jen vám nabízím svůj postřeh. A je na každém, jak s ním naloží. Ale pamatujte. Vzpomínky a zážitky (prožitky?) vám nikdy nikdo nesebere.

Dodatečně připojuji ilustraci. Děkuji Lucce z http://onegirl-onejourney.blog.cz/ za připomenutí fotky, kterou jsem také kdysi na netu zahlédla a která perfektně vystihuje to, na co jsem chtěla článkem poukázat.
Zdroj: zde
 

První rande jsou divná

5. března 2017 v 12:07 | Inamorata |  Myšlenky
Po dlouhé době mě dnes čeká první rande, což mi dalo možnost uvědomit si, jak jsou vlastně začátky vztahů divné. Obzvlášť, když se s druhým člověkem znáte z nějakého kolektivu (škola, práce, atp.)

Koukáte po sobě, když se potkáte, dáváte si zvlášť pozor, abyste druhého pozdravili. Pokud spolu mluvíte, oba výrazněji gestikulujete rukama a nervózně přešlapujete. Když se potkáte v hloučku lidí, sledujete navzájem svoje reakce, smějete se vtipům toho druhého a posloucháte ho, i když ostatní ne. Všichni v okolí ví, že se sobě navzájem líbíte a už vás skoro považují za pár. Ale vy přes to oba čekáte, až se objeví vhodná záminka pro domluvení první schůzky.

Konečně je to tady, On se chytil sebemenšího stébélka a postavil na něm celé pozvání na rande. Datum, čas, místo, vše naplánováno. A co teď? O čem se bavit, než přijde den schůzky? Přece nebudete plýtvat konverzačními tématy, co když jich potom na rande bude málo? Usmíváte se na sebe ještě nesměleji, zatímco si v hlavě přehráváte nejrůznější scénáře.

A když přijde den schůzky, nastávají snad všechna cliché. Oba se chcete, oba se sobě líbíte, a přesto se ve vaně drhnete hlava nehlava. Zuby vyleštěné, žvýkačka na svém místě, vlasy sčesané, makeup dovedený k dokonalosti, oblečení vyžehlené. Jako byste se před tím nesčetněkrát neviděli s pytli po očima a v mikině s nápisem "Bad day".
Nervózně se pousmíváte, poupravujete, pou... nevímco.
No a na konci (někteří už v průběhu) se na sebe stejně vrhnete a konečně máte to, na co jste čekali (nejen vy, i vaše okolí).

Tak, já jdu do té vany, držte mi palce.

Friendzone

2. prosince 2016 v 20:42 | Inamorata |  Myšlenky
Kdo by v dnešní době "meme" obrázků a jiných zábavných vymožeností neznal pojem friend zone? Tímto spojením se označuje situace, když mezi dvěma lidmi vzniká vztah, který však jeden z nich zastaví na úrovni kamarádství.
Pro definitní objasnění použiji jeden z těch povedenějších meme obrázků, kde vám to mladá tanečnice Maddie Ziegler jednoduše vysvětlí. I když věřím, že většina z vás ten pojem zná.


Tak, perfektní, úvod máme za sebou. Teď jsem si pro vás nachystala další obrázek. Ten mi ale už opravdu vtipný nepřijde. Možná proto, že se tohle téma opakuje stále dokola, v poslední době čím dál více.
Ještě bych ráda poznamenala, že se rozhodně neřadím mezi feministky (spíš naopak, vůbec bych neměla problém s patriarchátem), ač to tak na první pohled může vypadat.
Každopádně, obrázek máte tady, pointu článku najdete pod ním.


Zaměřím se pouze na případ, kdy žena "uvrhne do friendzone" svého nápadníka. A to zaprvé proto, že právě toho se týká náš obrázek, zadruhé je mi pohled z této strany logicky bliží, sama se do podobné situace jednou za čas dostanu a do třetice proto, že jsou z tohoto hanebného činu obviňovány především ženy.

Jednoduše mě štve to, že si chlapec přikráčí s vypnutou hrudí jako kohout, hodí patkou a prohodí nějakou děsně cool hlášku. Následně považuje za automatické, že mu slípka skočí do náruče a on si večer v kurníku užije. Jenže některé z nás zase nejsou takové slípky a kohout-frajer není zrovna náš typ. Rozpačitá odmítnutí nezabírají a alfa samec se stále dožaduje své tvrdě vybojované slepičky. Pak saháme právě po pojmu kamarád, což většinou zbývá jako poslední možnost. Proč bychom taky někoho takového dobrovolně považovaly za přítele? Okolnosti nás však donutí. Ego nebylo poraněno, samec si ulízne patku a jde za nějakou jinou samicí. Bajka končí dobře.

Jenže nejspíše právě takoví kohoutí machři potom sedají za obrazovky počítačů a vytváří podobné vtípky. Proč bychom se měly cítit provinile za to, že se nám někdo nelíbí? Že nám není sympatický ať už chováním nebo vzhledem? Většina mužů náznaky odmítnutí ignoruje, za friend zone nás proklíná a pokud jim naservírujeme pravdu, jsme označeny za vybíravé mrchy. Opravdu to někdy nemáme jednoduché.


Závěrem bych ráda provedla pár prohlášení:
- Děvčata, je v pohodě říct ne!
- NEjsem feministka.
- Muži, pokud jsi četl tento článek, nepatříš do výše zmíněné "kohoutí" skupiny (můj blog čtou výhradně intelektuálové). Nemusíš tedy být dotčený.
- A muži, pokud ti můj rozbor připadal alespoň trošku vtipný, nech mi v komentářích telefonní číslo, vezmeme se.
 


Neřešitelný problém

1. listopadu 2016 v 23:01 | Inamorata |  Denní
"Dobrý den, posaďte se prosím na pohovku, Inamorato, a můžete povídat. Kde začal váš problém?"
Rodiče se před deseti lety rozvedli a máma si našla nového přítele. I přes to ale s mým tátou udržují pěkný vztah a jejich oddělením jsem jako dítě nikdy netrpěla. Vánoce i další důležité svátky jsme slavili vždy společně v domě mého otce. Ač jsem jako malá bydlela s mámou, v patnácti letech jsem se odstěhovala k tátovi, protože bydlí ve velkém domě v blízkosti mé střední školy. Když mi bylo sedmnáct, dokonce jsem dostala celé spodní patro domu, ve kterém jsem mám svůj vlastní byt. Jsem introvert a potřebuji svůj klid, útočiště před světem, takže to pro mě bylo ideální.

Až do teď. Po deseti letech mámu s přítelem napadlo, že se rozejdou. Haha, hihi a máma se domluvila s mým tátou, že bude bydlet u něj. Problém je, že jediné volné místo pro ni je přímo vedle mého pokoje, prakticky v mé kuchyni. Samozřejmě jsem jí bydlení povolila a ona se brzy nastěhovala. Že přijdou problémy mi došlo, když jsem jednou dorazila ze školy a po zdi mé bývalé kuchyně bylo rozeseto 20 háčků. Každý háček držel jednu kabelku. Aha. "Až si pozveš návštěvu, zavři tady dveře a kávu jí běž uvařit do společné kuchyně v prvním patře," uložila jsem si do hlavy pomyslnou poznámku a promnula si oči, které mě bolely od silné záře. Máma si totiž celý pokoj zařídila do jasně oranžové barvy.

To nejhorší na společném soužití však přichází v počátku a na konci dne - v době, kdy dvojnásobně potřebuji klid a soukromí. Ráno se vypravuji do školy nebo práce a nesnáším, když mě někdo vyrušuje, či je prostě přítomen. No a večer? To je jediná doba, kdy jsem produktivní. Mám odpočatý mozek na učení a honí mě deadline, takže plním i zadané úkoly. No a pokud vám najednou dorazí máma z práce a právě v této době začne řešit nesmírně podstatné problémy, je jednoznačné, že toho moc neuděláte. A co mě podráždí nejvíc jsou stálesedokolaopakující fráze. "Jak to vidíš dneska se spánkem?", "Už ses byla sprchovat?", "Venčil se pes?", "V kolik ráno vstáváš?".
Slýchávat ty stejné fráze bez jediné obměny každý večer je prostě na hlavu.

Mám svoji mámu ráda a nikdy bych neodmítla její prosbu o pomoc. Jen prostě přemýšlím, co jsem v životě tak hrozně podělala, že mě karma v období maturity, skládání zkoušek a velkého množství práce postaví do situace, ve kterém se moje produktivita silně blíží k nule.

Průvodcův Babylon

26. srpna 2016 v 21:24 | Inamorata |  Průvodkyně
Když jsem nastupovala do nové práce jako průvodkyně, aktivně jsem si nahlásila znalost jazyků (a tedy schopnost v nich podat výklad) anglického a ruského. Jsou to moje srdcovky, baví mě a hodlám se jim věnovat i ve své budoucí profesi. Užívám si každou možnost kontaktu s lidmi, kteří těmito jazyky mluví, nejlépe, pokud to jsou rodilí mluvčí.

A přesně proto mi na dnešní prohlídku přijelo 30 důchodců z Polska.
Jistě, slovanský jazyk, holka navíc machruje s ruštinou, tak ať se předvede.
Odvážně jsem předstoupila před skupinku a začala výklad. Jenže já polštinu v životě neslyšela, takže jsem se po každé své větě s prosebným výrazem obracela na jejich překladatelku, které slova jako "tympanon, mandorla, Lužice, probošt a dráčci" dělala celkem problém. Uznávám, mohla jsem ten výklad zjednodušit, ale to bychom tam pak byli o polovinu kratší dobu. Už to vypadalo, že prohlídka proběhne hladce, s překladatelkou jsme se nakonec sladily a já jí servírovala naprosto osekané české věty. Potom jsem dědouškům a babičkám dala menší rozchod, aby si mohli prohlédnout baziliku. A to jsem neměla dělat, protože oni to pojali jako prostor pro dotazy. Seskupili se kolem mě (polovina byla o hlavu menší než já) a začali mě zasypávat otázkami. "Protestantski, katolicki?" jsem ještě rozuměla, ale potom přišel těžší kalibr. Překladatelka měla s obráceným postupem (POL -> СZ) docela problém, a tak jsme se dorozumívali rukama nohama. Potom se ke mně přibelhala jedna z babušek a spustila na mě otázku anglicky. Zasvítilo slunce, mé srdce pocítilo náhlé teplo a mou hlavu oblažila ta sladká polšťoangličtina. Řekla bych, že to bývala nějaká učitelka toho jazyka, nebo něco hodně podobného, protože se s ní dalo docela dobře domluvit. Asi minutu jsme si povídaly, a v tom přišel nějaký dědula, který na mě polsky vyštěkl, jestli si někde může zakoupit dárkové předměty. V mé hlavě nastal milisekundový Babylon. Vypadlo ze mě jen: "Ye..., da..., ehm (doprdele!) jo!"

Z prohlídky jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, ono se to nezdá, ale je to opravdu náročné jak na mozek, tak na hlasivky. Kolegyně mě ale poprosily, jestli bych nemohla jít i na následující prohlídku, aby si ta druhá mohla zajet k lékaři. Samozřejmě jsem souhlasila, a tak už jsem za půl hodiny (normálně je pauza mezi mými prohlídkami hodina a půl) stála znovu před klášterem a znaveně jsem se usmívala na nové návštěvníky. Víte, jak jsem říkala, že umím anglicky a rusky? No, tak tam na mě kromě tří čechů koukali taky dva němci. Haha, Ich spreche nicht Deutsch. Ale jako totálně nicht. Naštěstí měli texty, takže jsem se mohla věnovat čechům a prohlídka probíhala normálně. Tři čtvrtiny již byly za námi, když tu ke mně doběhl němec a začal se na cosi vyptávat lámanou německou angličtinou (což je opravdu zlo). Vše jsem mu krásně vysvětlila svou plynulou angličtinou, usmála jsem se na něj a vrátila jsem se zpátky před české účastníky prohlídky. S úsměvem jsem se postavila ke sloupu, ukázala jsem na něj a pronesla jsem: "So, up here we can see..." Kdyby se alespoň zasmáli mé trapnosti, jenže oni na mě koukali, jako by mě nejraději rovnou poslali do psychiatrické léčebny.

A přesně takhle, milí čtenáři, vypadá průvodcův Babylon.

Další články


Kam dál