Mám perfektního chlapa

1. ledna 2017 v 23:33 | Inamorata
A je to tady. Blogerka Inamorata se konečně po dlouhé, strastiplné cestě probojovala až k dokonalému muži. Nedopadlo to sice tak, jak by všichni očekávali, ale má ho!

Měla jsem za sebou pár milých schůzek, tisíce zpráv, ale i přes to jsem každý večer trávila sama doma. Každý nápadník se po čase projevil jako naprostý idiot, a tak jsem si začala zoufat. V průběhu jedné z mnohých bezesných nocí jsem zoufale oslovila někoho/něco tam nahoře. Ptala jsem se, proč já nemůžu mít dokonalého kluka. Alespoň jednou v životě ho potkat, bláznivě se do něj zamilovat a mít ten nechutně perfektní vztah.
TO nahoře funguje spolehlivě. Hned druhý den jsem náhodou narazila na jednoho chlapce. Už po chvilce konverzace bylo jasné, že je to Pan Dokonalý. Vzhledově i intelektuálně přesně můj typ. O kousek vyšší, sportovní postava, světlovlasý, modré oči, krásný úsměv. Polyglot, sportující, milovník knih, psů, no zkrátka to byl ON. Bylo nadmíru jasné, že my dva bychom tvořili dokonalý pár. Jednak se k sobě hodíme vzhledově a jednak jsou naše povahy vyvážené. On miluje dobrodružství, má milion zájmů, ale při tom všem nemá čas na kamarády, chybí mu podpora. Já, klidná, empatická, vždy připravená ho podpořit, zkrátka taková udržovatelka rodinného krbu. Několikrát jsme se viděli a bylo jasné, že si rozumíme opravdu úplně ve všem. Trávili jsme spolu večery, povídali si, četli, bylo nám skvěle.

Všimli jste si, že celou dobu píši v minulém čase a netrpělivě čekáte, kdy přijde ten zvrat? Tak to máte stejný pocit, jaký jsem měla já. Pořád jsem očekávala nějakou peripetii. A jednoho dne opravdu přišla.

Jelikož jsem tu byla vždy pro něj, připravená podporovat, jednoho večera mi napsal, že je už rok platonicky zamilovaný do slečny, kterou prakticky vůbec nezná. Ah, chudák Inamorata, to ji asi muselo dost zasáhnout, říkáte si? Ale vůbec ne. Zůstala jsem na tu zprávu koukat s otevřenou pusou, ale důvodem byly překvapivě moje pocity. Ani trošku mě to nebolelo, jediné, co jsem cítila, byla lítost, že s tou slečnou nemůže být. Chtěla jsem ho obejmout jako pětiletého klučíka a ujistit ho, že všechno bude v pořádku.

Teď jsou dvě možnosti. Buď do něj byla Inamorata tak zamilovaná, že potlačila svoje pocity, aby mohl být šťastný on, nebo je úplný blázen.
Druhá možnost je správně. Ten večer jsem si uvědomila, že nejsem zamilovaná. Ano, potřebuji ho, ráda s ním trávím čas, rozumím si s ním v posteli, ale nemiluji ho. Po čem jsem opravdu toužila bylo, abych se stala jeho nejlepší kamarádkou. Trávíme spolu čas úplně stejně, jako předtím, mám výhradní právo ho podporovat a zkrátka mě můj dokonalý muž bude provázet celým životem.

A přesně tímto způsobem mám svého dokonalého chlapa. Napořád.

Dobře, uznávám, nevím, co bude zítra, natož za několik let, ale aspoň je menší šance, že mě podvede, nebo zraní moje city, no ne?
 

Friendzone

2. prosince 2016 v 20:42 | Inamorata |  Myšlenky
Kdo by v dnešní době "meme" obrázků a jiných zábavných vymožeností neznal pojem friend zone? Tímto spojením se označuje situace, když mezi dvěma lidmi vzniká vztah, který však jeden z nich zastaví na úrovni kamarádství.
Pro definitní objasnění použiji jeden z těch povedenějších meme obrázků, kde vám to mladá tanečnice Maddie Ziegler jednoduše vysvětlí. I když věřím, že většina z vás ten pojem zná.


Tak, perfektní, úvod máme za sebou. Teď jsem si pro vás nachystala další obrázek. Ten mi ale už opravdu vtipný nepřijde. Možná proto, že se tohle téma opakuje stále dokola, v poslední době čím dál více.
Ještě bych ráda poznamenala, že se rozhodně neřadím mezi feministky (spíš naopak, vůbec bych neměla problém s patriarchátem), ač to tak na první pohled může vypadat.
Každopádně, obrázek máte tady, pointu článku najdete pod ním.


Zaměřím se pouze na případ, kdy žena "uvrhne do friendzone" svého nápadníka. A to zaprvé proto, že právě toho se týká náš obrázek, zadruhé je mi pohled z této strany logicky bliží, sama se do podobné situace jednou za čas dostanu a do třetice proto, že jsou z tohoto hanebného činu obviňovány především ženy.

Jednoduše mě štve to, že si chlapec přikráčí s vypnutou hrudí jako kohout, hodí patkou a prohodí nějakou děsně cool hlášku. Následně považuje za automatické, že mu slípka skočí do náruče a on si večer v kurníku užije. Jenže některé z nás zase nejsou takové slípky a kohout-frajer není zrovna náš typ. Rozpačitá odmítnutí nezabírají a alfa samec se stále dožaduje své tvrdě vybojované slepičky. Pak saháme právě po pojmu kamarád, což většinou zbývá jako poslední možnost. Proč bychom taky někoho takového dobrovolně považovaly za přítele? Okolnosti nás však donutí. Ego nebylo poraněno, samec si ulízne patku a jde za nějakou jinou samicí. Bajka končí dobře.

Jenže nejspíše právě takoví kohoutí machři potom sedají za obrazovky počítačů a vytváří podobné vtípky. Proč bychom se měly cítit provinile za to, že se nám někdo nelíbí? Že nám není sympatický ať už chováním nebo vzhledem? Většina mužů náznaky odmítnutí ignoruje, za friend zone nás proklíná a pokud jim naservírujeme pravdu, jsme označeny za vybíravé mrchy. Opravdu to někdy nemáme jednoduché.


Závěrem bych ráda provedla pár prohlášení:
- Děvčata, je v pohodě říct ne!
- NEjsem feministka.
- Muži, pokud jsi četl tento článek, nepatříš do výše zmíněné "kohoutí" skupiny (můj blog čtou výhradně intelektuálové). Nemusíš tedy být dotčený.
- A muži, pokud ti můj rozbor připadal alespoň trošku vtipný, nech mi v komentářích telefonní číslo, vezmeme se.

Neřešitelný problém

1. listopadu 2016 v 23:01 | Inamorata |  Denní
"Dobrý den, posaďte se prosím na pohovku, Inamorato, a můžete povídat. Kde začal váš problém?"
Rodiče se před deseti lety rozvedli a máma si našla nového přítele. I přes to ale s mým tátou udržují pěkný vztah a jejich oddělením jsem jako dítě nikdy netrpěla. Vánoce i další důležité svátky jsme slavili vždy společně v domě mého otce. Ač jsem jako malá bydlela s mámou, v patnácti letech jsem se odstěhovala k tátovi, protože bydlí ve velkém domě v blízkosti mé střední školy. Když mi bylo sedmnáct, dokonce jsem dostala celé spodní patro domu, ve kterém jsem mám svůj vlastní byt. Jsem introvert a potřebuji svůj klid, útočiště před světem, takže to pro mě bylo ideální.

Až do teď. Po deseti letech mámu s přítelem napadlo, že se rozejdou. Haha, hihi a máma se domluvila s mým tátou, že bude bydlet u něj. Problém je, že jediné volné místo pro ni je přímo vedle mého pokoje, prakticky v mé kuchyni. Samozřejmě jsem jí bydlení povolila a ona se brzy nastěhovala. Že přijdou problémy mi došlo, když jsem jednou dorazila ze školy a po zdi mé bývalé kuchyně bylo rozeseto 20 háčků. Každý háček držel jednu kabelku. Aha. "Až si pozveš návštěvu, zavři tady dveře a kávu jí běž uvařit do společné kuchyně v prvním patře," uložila jsem si do hlavy pomyslnou poznámku a promnula si oči, které mě bolely od silné záře. Máma si totiž celý pokoj zařídila do jasně oranžové barvy.

To nejhorší na společném soužití však přichází v počátku a na konci dne - v době, kdy dvojnásobně potřebuji klid a soukromí. Ráno se vypravuji do školy nebo práce a nesnáším, když mě někdo vyrušuje, či je prostě přítomen. No a večer? To je jediná doba, kdy jsem produktivní. Mám odpočatý mozek na učení a honí mě deadline, takže plním i zadané úkoly. No a pokud vám najednou dorazí máma z práce a právě v této době začne řešit nesmírně podstatné problémy, je jednoznačné, že toho moc neuděláte. A co mě podráždí nejvíc jsou stálesedokolaopakující fráze. "Jak to vidíš dneska se spánkem?", "Už ses byla sprchovat?", "Venčil se pes?", "V kolik ráno vstáváš?".
Slýchávat ty stejné fráze bez jediné obměny každý večer je prostě na hlavu.

Mám svoji mámu ráda a nikdy bych neodmítla její prosbu o pomoc. Jen prostě přemýšlím, co jsem v životě tak hrozně podělala, že mě karma v období maturity, skládání zkoušek a velkého množství práce postaví do situace, ve kterém se moje produktivita silně blíží k nule.
 


Průvodcův Babylon

26. srpna 2016 v 21:24 | Inamorata |  Průvodkyně
Když jsem nastupovala do nové práce jako průvodkyně, aktivně jsem si nahlásila znalost jazyků (a tedy schopnost v nich podat výklad) anglického a ruského. Jsou to moje srdcovky, baví mě a hodlám se jim věnovat i ve své budoucí profesi. Užívám si každou možnost kontaktu s lidmi, kteří těmito jazyky mluví, nejlépe, pokud to jsou rodilí mluvčí.

A přesně proto mi na dnešní prohlídku přijelo 30 důchodců z Polska.
Jistě, slovanský jazyk, holka navíc machruje s ruštinou, tak ať se předvede.
Odvážně jsem předstoupila před skupinku a začala výklad. Jenže já polštinu v životě neslyšela, takže jsem se po každé své větě s prosebným výrazem obracela na jejich překladatelku, které slova jako "tympanon, mandorla, Lužice, probošt a dráčci" dělala celkem problém. Uznávám, mohla jsem ten výklad zjednodušit, ale to bychom tam pak byli o polovinu kratší dobu. Už to vypadalo, že prohlídka proběhne hladce, s překladatelkou jsme se nakonec sladily a já jí servírovala naprosto osekané české věty. Potom jsem dědouškům a babičkám dala menší rozchod, aby si mohli prohlédnout baziliku. A to jsem neměla dělat, protože oni to pojali jako prostor pro dotazy. Seskupili se kolem mě (polovina byla o hlavu menší než já) a začali mě zasypávat otázkami. "Protestantski, katolicki?" jsem ještě rozuměla, ale potom přišel těžší kalibr. Překladatelka měla s obráceným postupem (POL -> СZ) docela problém, a tak jsme se dorozumívali rukama nohama. Potom se ke mně přibelhala jedna z babušek a spustila na mě otázku anglicky. Zasvítilo slunce, mé srdce pocítilo náhlé teplo a mou hlavu oblažila ta sladká polšťoangličtina. Řekla bych, že to bývala nějaká učitelka toho jazyka, nebo něco hodně podobného, protože se s ní dalo docela dobře domluvit. Asi minutu jsme si povídaly, a v tom přišel nějaký dědula, který na mě polsky vyštěkl, jestli si někde může zakoupit dárkové předměty. V mé hlavě nastal milisekundový Babylon. Vypadlo ze mě jen: "Ye..., da..., ehm (doprdele!) jo!"

Z prohlídky jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, ono se to nezdá, ale je to opravdu náročné jak na mozek, tak na hlasivky. Kolegyně mě ale poprosily, jestli bych nemohla jít i na následující prohlídku, aby si ta druhá mohla zajet k lékaři. Samozřejmě jsem souhlasila, a tak už jsem za půl hodiny (normálně je pauza mezi mými prohlídkami hodina a půl) stála znovu před klášterem a znaveně jsem se usmívala na nové návštěvníky. Víte, jak jsem říkala, že umím anglicky a rusky? No, tak tam na mě kromě tří čechů koukali taky dva němci. Haha, Ich spreche nicht Deutsch. Ale jako totálně nicht. Naštěstí měli texty, takže jsem se mohla věnovat čechům a prohlídka probíhala normálně. Tři čtvrtiny již byly za námi, když tu ke mně doběhl němec a začal se na cosi vyptávat lámanou německou angličtinou (což je opravdu zlo). Vše jsem mu krásně vysvětlila svou plynulou angličtinou, usmála jsem se na něj a vrátila jsem se zpátky před české účastníky prohlídky. S úsměvem jsem se postavila ke sloupu, ukázala jsem na něj a pronesla jsem: "So, up here we can see..." Kdyby se alespoň zasmáli mé trapnosti, jenže oni na mě koukali, jako by mě nejraději rovnou poslali do psychiatrické léčebny.

A přesně takhle, milí čtenáři, vypadá průvodcův Babylon.

Zkazila jsem svatbu

20. srpna 2016 v 0:24 | Inamorata |  Průvodkyně
Náhod se v mém životě objevilo už tolik, že jsem na ně jednoduše přestala věřit. Nyní to spíš nazývám osudem nebo tak nějak podobně.
Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem skrz otevřené okno zaslechla hlasité stěžování jedné babky mé sousedce. (Na kraji našeho města to funguje prakticky jako vesnice, takže Cecilky.)
"Moje vnučka měla minulý týden svatbu tady v bazilice," začínalo vyprávění a já si s nepříjemným lechtáním v žaludku doběhla pro skleničku vína. Usadila jsem se za záclonu na svůj parapet a nastražila jsem uši.
"Co jí tam provedli, to snad ani není možné. Měla úplně zkaženou svatbu, je z toho nešťastná do teď. Chudinka, tolik peněz je to stálo. A prý jim to zkazila nějaká průvodkyně,.." dál jsem to poslouchat nemusela, tu story znám. Pamatuji si to, jako bych tam doopravdy byla. (Jo, dobře, já jsem tam byla...)

Byla to fajn sobota, mělo to být úspěšné a především hladké zakončení mého prvního týdne v nové práci, kterou jsem si velmi oblíbila. Když mi ráno kolegyně oznámily, že prohlídka v 11 hodin se konat nebude, protože je nahlášena svatba, a další prohlídka tedy připadá až na 13. hodinu, zaradovala jsem se o to víc. Před jedenáctou jsem byla nastoupená nahoře u okna a sledovala jsem příjezd svatebčanů. Říkala jsem si, že taková svatba musí být krásným zážitkem, i když sama bych takovou nejspíše nechtěla. První věcí, která nás měla upozornit na nadcházející problémy byl fakt, že hosté bezohledně zaparkovali na pěstěném trávníku, kam si nedovolí parkovat ani pan ředitel. Ale co, my jsme v tu dobu neměli areál na starosti, probíhala svatba a to si řeší farnost. Tedy jsme se šly spokojeně naobědvat a s napapanými bříšky jsme po skončení podlední pauzy vpustily návštěvníky dovnitř. Svatba již měla končit a prohlídka baziliky s klášterem v jednu hodinu měla proběhnout podle plánu. Když ale zmiňovaná hodina nastala, svatebčené vypoušteli holuby (jak okázalá "tradice") a poté se štosovali a fotografovali před kostelem. Přišlo asi 15 návštěvníků, což pro mě bylo celkem vysoké číslo. Jelikož jsem nechtěla svatebčanům překážet, omluvila jsem se návštěvníkům a úvodní výklad před bazilikou jsem úplně přeskočila. Vzala jsem je rovnou dovnitř. Asi půl minuty po tom, co jsem za sebou zamčela veliká zdobená vrata kostela, na ně začal někdo klepat. Lekla jsem se, že jsem v tom shonu nechala nějakého návštěvníka venku a odemčela jsem. Do dveří se mi postavila korpulentní dáma, která na mě vyštěkla: "My se jdeme fotit do zahrady." (pozn.: Zahrada je uprostřed kláštera.)
"Je mi líto, ale já vás bohužel nemohu pustit. Probíhá zde prohlídka," odpověděla jsem jí mile a chtěla jsem dveře znovu zamčít.
"To mě ale nezajímá, já tady nebudu čekat kvůli deseti lidem," (pohoršené pohledy návštěvníků).
"Přijedeme pozdě na svatební hostinu," přidala se samotná nevěsta.
"Já se omlouvám, nechci vás zdržovat ani vám svatbu kazit. Poprosím vás, abyste se šly domluvit za kolegyněmi do muzea, já vám teď pomoci nemůžu," snažila jsem se asertivně obhájit svoje povinnosti.
"My se ale známe se zdejšími sestrami a prostě tam jdeme!" pustila se do mě baba a mně v hlavě lítaly myšlenky. Nesmím je pustit, pokud by se něco stalo, budu to mít na svědomí já. Někdo něco ukradne, něco si zlomí, něco rozbije a já budu mít průšvih. Jenže jestli je nepustím, tak nejspíše skončím se zlomeninou já.
Zachránil mě chlápek, který se protáhl kolem korpulentní baby (s chlapama se prostě jedná líp): "My jsme ale dostali i klíč."
Měli klíč, moje starost to není, ať jsi jdou kam chtějí. Pustila jsem je a s úsměvem jsem se vrátila k návštěvníkům, kterým jsem se za situaci omluvila.

Zhruba v polovině prohlídky jsme došli na chodbu, která je tvořena pískovcovými arkádami ze 13. století. Rozpadají se samy o sobě, a proto se mi málem zastavilo srdce, když jsem chtěla návštěvníkům ukázat zajímavé zdobení hlavice sloupu a z opačné strany se o skleněné okenní tabulky opíral nevěstin zadek (ne zrovna hubený). Neřekla jsem ani slovo a prohlídku jsem klasicky dokončila.
Kolegyně se mému zážitku nedivily, takhle prý standartně probíhají veškeré svatby u nás. Stejně tak se zážitku nedivil ani děkan a převorka.

Chápala bych to. Chtěla mít krásný den D. Byla nervózní. Vyšla jsem jim vstříc.

A i přes to se kolona svatebčanů k odjezdu sebrala až po 14 hodině. Odjížděli k (zřejmě studené) hostině a nevěstě se v hlavě nejspíše honily myšlenky o tom, jak nám po líbánkách pěkně zatopí, když mezi rodinu a známé rozhlásí, jak jí muzeum a průvodkyně zkazili svatbu.

A já pořád tvrdím, že dvě minuty konverzace s pitomou průvodkyní svatbu zkazit nemohly, ono v tom možná bude úplně něco jiného. :)

Další články


Kam dál